Neko.love povídky

Na těchto stránkách se budou objevovat články (povídky) s tématikou homosexuálních vztahů (yaoi, yuri)

Povídky - jednorázové (yaoi)

True Friends

Další povídka takové lehké políbení můzou...snad se bude líbit ... omezení 15+ aby se neřeklo
Vaše Neko 

Bylo poledne, slunce svítilo vysoko na obloze, s větvovými stromy si pohrával lehký vánek. Zdálo by se to jako naprosto idylický den, a pro mnohé jím i skutečně byl. Ne však pro všechny. Po ulici se procházeli dva mladíci, jeden se snažil zastavit toho druhého zatím co on na něj křičel, mladší z chlapců se při každém hrubém slově přikrčil, stále však utíkal za ním aby mu zabránil v odchodu.

„Nech mě už kurva být!“ zaječí starší blonďák a ozve se zvuk políčku, drobnější brunet s vlasy sahajícími téměř do půli zad na něj jen hledí nevěřícným a bolestným výrazem.

„Omlouvám se Renji, neměl jsem…..“ zahuhlá brunet a tře si naraženou tvář

„To teda neměl Fabiane….neměl se do mě zamilovat a hlavně když už se tak stalo sis to mohl nechal pro sebe“ řve skoro na celou ulici až se jmenovaný mladík přikrčí.

„Buzerante“ s tím se otočí a nechá ho samotného uprostřed ulice. Fabian tam ještě chvíli stojí než se s povzdechem otočí k odchodu směrem odkud oba přišli. Byl to hloupý nápad, on sám byl hloupý a naivní, když věřil v to, že zrovna on jeho city opětuje. Byli sice kamarádi ale Renji byl nejoblíbenější kluk na škole, šílela po něm každá holka a i kluci. Šel tam kam ho nohy nesly.

„Fabi!!“ zaslechne za sebou netrpělivý hlas svého kamaráda.

„Cale“ překvapeně zamrká a pohlédne na udýchaného černovláska.

„Běžím za tebou skoro dvacet minut a křičím, zatím co ty jdeš hluchý a slepý“ uštědří mu drobný lapanec přes záda.

„Omlouvám se“ sklopí pokorně hlavu

„Fabi?? Stalo se něco?“ optá se starostlivě Caleb.

„Nic“ zakroutí hlavou a zvedne k němu zarudlé oči.

„Ty jsi mu to řekl, že?“ složí si Caleb ruce v bok a Fabian jen jemně přikývne.

„Já jsem tě varoval“ povzdechne si a přitáhne ho k sobě do náruče, kde se u brunet tiše rozpláče.

„Co teď budeš dělat?“ ozve se o chvíli a utře Fabianovy slzy

„Nevím, musím na internát ale…“ vzlikne

„Ale tam bude on“ podotkne po tom co si vzpomene že Fabi a Renji spolu sdílejí jeden pokoj.

„Můžeš ke mně jestli chceš“ navrhne po chvíli.

„To nepůjde, musím nahlásit předem, když nebudu přes noc na pokoji“ zakroutí hlavou Fabián a rozejde se směrem k internátu.

„No jak myslíš, kdyby něco zavolej“ doprovodí ho až k bráně a pak se s ním rozloučí.

 

Sedí na posteli a skenuje hodiny „Kde jen může být tak dlouho??“ prolétne mu hlavou jako snad stokrát za poslední dvě hodiny. Už má chuť zvednout telefon a zavolat mu, i když by si tím vysloužil jen nadávky a křik, když vrznou dveře a do pokoje se vpotácí opilý Renji.

„Proboha kde si se tak zřídil, a proč?“ prohlíží si ho nechápavě .

„Kde?? V hospodě. A proč?? Abych mohl klidně spát když je můj spolubydlící buzerant.“ Uchechtne se opile Renji. Fabian si ho jen prohlíží trochu smutný pohledem.

„Zítra požádám aby mi dali jiný pokoj, měl by ses vyspat“ povzdechne si a sám si zaleze do své postel a otočí se čelem ke stěně. Najednou ucítí něčí ruce jak ho hladí po boku a pak ho dotyční prudce otočí na záda. Zůstane jen nechápavě hledět do opilé Renjiho tváře .

„C..co to“ umlčí ho ale to jak mu přetáhne tričko přes hlavu.

„Tohle si přece chtěl ne?“ promne mu bradavky.

„N..ne..R..Renji!“ vyjekne ale i přes své slova cítí jak jeho tělo reaguje na Renjiho doteky.

„P..přestaň…si opilý, nevíš co děláš“ snaží se mu vykroutit
“Naopak vím přesně co dělám“ uchechtne se chladně Renji a stáhne mu tepláky co měl na spaní, sám se svlíkne z kalhot .

„N..Ne..!!“ vyjekne zděšeně a z očí se mu spustí slzy, tohle ne tohle se neděje je to jen ošklivý sen, opakuje si stále dokola, když ale ucítí jak do něj pronikají  jeho prsty, ví, že je to skutečnost .

„Prosím nech..“ zaškemrá plačtivě

„Zrovna teď?? Ani mě nenapadne, zrovna jsem se začal bavit“ řekne hrubě a Renji a obrátí si ho na břicho. Fabian v předtuše co se bude dít dál zděšeně vyjekne a začne se prát, až ho odhodí z postele. Rychle se uteče schovat v koupelně, kde se zamkne a pustí na sebe proud teplé vody, ví že nesmyje jeho doteky, ale zamčené dveře a šumící voda dodávají alespoň zdánlivý pocit bezpečí. Po dlouhé době vyjde ven a k jeho vlastní úlevě zjistí že je pokoje prázdný, rychle se oblékne a vyběhne ven. Jeho kroky míří k jediné osobě která mu teď může poskytnout útěchu. Když zazvoní ani pořádně nečeká že by mu někdo otevřel.

„Fabi?“ vykoukne zpoza dveří rozespalí obličej

„Já omlouvám se Calebe“ špitne omluvně. Caleb však otevře dveře a vpustí ho bez ptaní dovnitř.
“Řekneš mi co se stalo?“ zeptá se Caleb když jim oběma nachystá čaj.

„Já…“ hlas se mu ztratí.

„Nemůžu, promiň“ jeho hlas přejde do vzlykání.

„Jediné co ti můžu říct že láska k Renjimu je minulost“ řekne i přes vzlyky pevně.

„Takže…mám naději“ šeptne Caleb nejistě a Fabian jen překvapeně vzhlédne.

„C…co?“ nechápavě zamrká.

„Já, mám tě rád, už dlouho, jen jsem čekal jestli si toho všimneš“ pokrčí rameny

„Já…Calebe…“ odmlčí se.

„Pšt…řekneš mi to jindy ano, až ti bude líp,“ pohladí ho Caleb po vlasech

„Teď bys měl jít spát,“ Fabián jen přikývne a nechá se odvést do postele, kde po chvíli usne pod bedlivým dozorem svého kamaráda… prozatím.           

         

Žádné komentáře
 
AUTORSKÁ PRÁVA: Prosím nekopírujte, neglosujte mé články ani mé povídky bez mého vědomí a souhlasu...