Neko.love povídky

Na těchto stránkách se budou objevovat články (povídky) s tématikou homosexuálních vztahů (yaoi, yuri)

Povídky - jednorázové (yaoi)

První a poslední

Kraťounká trochu depresivní povídečka, první přidaná na těhle stránkách.....snad se bude líbit 
Vaše Neko

Nervózně přešlápnu a nerozhodně pozvednu ruku ke zvonku. Než ale stihne dokončit svou cestu, klesne zase podél mého těla... jsem zbabělec, copak je tak těžké zazvonit? Zhluboka se nadechnu, tohle nezvládnu otočím se k odchodu, jsem skoro u branky, když se otevřou dveře. „Bene?“ ozve se ode dveří hlas mého spolužáka a kamaráda, ztuhnu na místě. Déšť který padá už nějakou dobu mě nijak netíží.

„A..ahoj Kaile“ dostanu ze sebe strnule.

„Ježíši..copak jsi se zbláznil…stát venku v takovém dešti….proč si nezazvonil“ vyběhne za mnou a už mě táhne do domu.

„Mami je tu Ben“ křikne jen do kuchyně odkud vykoukne plavovlasá žena.

„Proboha, Bene, ty vypadáš…hned ti udělám čaj“   spráskne ruce a zase zmizí v kuchyni zatímco mě Kail táhne po schodech do svého pokoje .

„Na, osuš se“ hodí mi ručník a já ho bez protestů poslechnu

„Proč jsi vlastně tady…ne že bych tě neviděl rád…ale“ sedne si na otáčecí židli naproti mně.

„Já…chtěl jsem ti něco říct“ řeknu nejistě

„Tak mluv víš že jsme přeci přátelé“ pobídne mě a já cítím jak zrovna odumírá poslední kousíček naděje.

„Já ..to je právě to“ povzdechnu si.

„Hmm?“ zamračí se nechápavě.    

„Ch..chtěl bych od tebe víc než přátelství“ koukám do zemně když uslyším jeho poděšené zalapání po dechu, je mi jako bych dostal políček

„Já…omlouvám se“ ozve se po chvíli a mě připadá jako bych slyšel tiché křupnutí

„Asi..už půjdu“ špitnu tiše a vyběhnu z jeho pokoje na schodech minu jeho matku která na mě udiveně hledí, nevnímám to. Za chvíli jsem venku kde se déšť mísí se slzami na mé tváři. Běžím domů. Vím že tam nikdo nebude, matka je v práci a otec v hospodě. Moje první kroky vedou do koupelny. Opláchnu si obličej a podívám se do zrcadla. Z pobledlého obličeje který je lemovaná hnědými vlasy na mě hledí světle zelené lehce zčervenalé oči. Natáhnu ruku k zrcadlu a otevřu skříňku za ním, pohled mi padne na sadu žiletek. Bez zaváhání jednu vezmu a posadím se do kouta. Hlavou mi probíhají myšlenky na poslední tři měsíce. Na tu touhu, na tu bolest na dívky které se na něj neustále lepily na jeho úsměvy, pohledy a doteky a kterých jsem věděl že mi nikdy nebudou patřit. Na jeho ublížený a zmatený pohled když jsem od něj dnes utíkal na jeho odmítnutí. Vezmu žiletku do pravé ruky přejedu jí svisle po paži od zápěstí až téměř k lokti. Moje poslední myšlenka než mě pohltí temnota patří tomu jak to všechno začalo, vzpomínka na jeden večer kdy jsem u Kaila nocoval a ukradl si od něj tajně svůj první a poslední polibek.        

Žádné komentáře
 
AUTORSKÁ PRÁVA: Prosím nekopírujte, neglosujte mé články ani mé povídky bez mého vědomí a souhlasu...