Neko.love povídky

Na těchto stránkách se budou objevovat články (povídky) s tématikou homosexuálních vztahů (yaoi, yuri)

Povídky - jednorázové (yaoi)

Fall in the Darknes

Další povídka a pro dnešek poslední v téhle rubrice :)

Probudím se za nepříjemného pípání přístrojů, šíleně mě bolí hlava, ani netuším kde jsem, všechno se se mnou nějak točí, v puse mám sucho „Uklidněte se pane“ ozve se vedle mě neznámí hlas a někdo mi ke rtům přiloží sklenici napiji se a sklenice zmizí z mého dosahu „Co se děje, kde to jsem a proč nemůžu otevřít oči“ vyhrknu ze sebe otázky které m nejvíc trápí „Jste v nemocnici, měl jste nehodu a...co se vašeho zraku týče...“ odmlčí se najednou mi dojde že je něco špatně, zvednu ruce při čemž zase rozpípám ty přístroje, ignoruju, zřejmě, sestřičku a dotknu se hlavy kde mám kolem očí obvaz.

„C..co se stalo, proč mám obvázané oči?“ zeptám se s panikou. Vrznou dveře a já zaregistruju kroky

„Měl jsi nehodu, odnesla to hlavně levá noha a hlava, byl jsi víc jak dva týdny v lehkém komatu, podle nějakých vyšetření zjistili že při úrazu byla lehce pohmožděna část mozku která má na starosti právě zrak“ odpoví mi hlas který jsem už někdy slyšel, otočím se po zvuku

„Musíš teď odpočívat a být v klidu aby ses zase brzo uzdravil, doktor tvrdí že je to z největší pravděpodobností  dočasné“ dopoví a mě najednou dojde odkud ten hlas znám

„Lavi?“ kníknu tiše

„Jo jsem to já“ chytne mě za ruku „Všechno bude v pořádku, slibuju,  pomůžu jak budu moct“ujistí mě

„Já...děkuju, ale zvládnu to sám“ ozve se ve mě moje hrdost nechci nikomu vyset na krku jako kámen

„Já vím stejně ale budeš potřebovat se začátku trochu pomoct než se zorientuješ“ řekne a strčí mi do náručí obřího plyšáka „To je od kluků a holek ze třídy s přáním brzkého uzdravení“ informuje mě

„A..aha, poděkuj jim“ šeptnu v tom se rozrazí dveře a dovnitř někdo vběhne

„Zlatíčko moje, jsem ta ráda že jsi se už probral měla jsem takovou starost“ obejme mě matka

„Jsem v pořádku, teda relativně v pořádku“ uklidním jí

„Já vím ty tvoje oči ale to se určitě brzo zpraví“ ujistí mě, jen kývnu

„Je mi to líto, ale musím teď na týden odjet, snažila jse se z toho vymluvit ale šéf je neoblomný, jde o našeho nejlepšího klienta“ začne omluvným tónem

„Mami ale já tě teď potřebuju tady“ šeptnu je mi trapné o tomhle mluvit před Lavim, nevím jak ale jsem si jistý že tam je  

„Laviho maminka souhlasila že tě do doby než se vrátím nechá u sebe“ řekne mi a já si připadám jako bych dostal po hlavě pánvičkou.

„Dobře“ souhlasím mechanicky

„To je můj velký kluk“ pohladí mě

„No Brendone já už musím utíkat, stavím se tu ještě večer a pak zítra než odjedu“ dá mi pusu na tvář a je pryč. Povzdechnu si

„Pustit by tě měli pozítří pokud se nic nestane“ ozve se Lavi jen kývnu

„Budeš muset být v mém pokoji, hostinský pokoj je plný máminých krámů“ řekne ještě

„C..co?? ne to...já vyspím se na pohovce v obýváku“ dostanu ze sebe o překot.

„Tak to ne, matka by mě hnala pometlem, navíc mám v pokoji dvojpostel takže se na ní pohodlně vyspíme oba“ argumentuje a já hlasitě polknu.

„No tak jsme přece oba kluci a kamarádi ne, tak to nebude problém“ ozve se tiše

„Snad..ne“ šeptnu

„No to se podívejme kdo se nám probudil jsem doktor Werd“  ozve se ode dveří mužský hlas

„Tak se mrkneme na ty oči“ přejde k posteli na které sedím a nastaví jí téměř do sedu. Chvilku na to uslyším stříhající látku, a cítím jak mi obvaz spadne z tváře, pomalu a opatrně otevřu oči, ale jediné co vidím je černočerná tma, zamrkám a cítím jak mi tvářích stékají slzy, nějak jsem doufal že se spletli, že když mi sundají ten obvaz uvidím normálně.

„Klid, to bude dobré“ zašeptá vedle mě Lavi a setře mi slzy.

„Neházejte hned flintu do žita“ řekne doktor a já ucítím jak se postel prohne, jak je chvilku ticho.

„No, zorničky reagují takže není poškozený základní nerv, asi to bude tím otokem a šokem, i když otok už je pryč nervi jsou stále stažené, časem se uvolní a bude to zase v pořádku, vidím to tak na dva až tři měsíce“ ještě si vás tu deska necháme na pozorování a pokud nebudou žádné problémy zítra po vizitě vás propustíme do domácího ošetření, ale dvakrát týdně dojdete na kontrolu“ s tím odejde z pokoje, po něm tam přijde nejspíš sestra a začne mě odpojoval od přístrojů, kolem zápěstí mi něco navlékne

„Tohle je zvonek, pokud budete něco potřebovat stačí zmáčknout“ řekne milým hlasem a taky odejde

„Zajdu pak k tobě pro věci a odnesu je k nám takže až zítra přijedeš budeš tam mít všechno potřebné“ řekne Lavi

„Ty jsi ještě tady“ zavrčím tiše, zrovna teď nemám náladu na něčí přítomnost chci být sám.

„Jasně že jo“ ujistí mě z úsměvem který mu je slyšet v hlase.

„Tak už zmizni!“ křiknu

„A..aha..no tak dobře asi nemáš náladu, přijdu zítra po vizitě i s tátou a odvezeme tě k nám“ šeptne, v jeho hlase je slyšet smutek který mě ostře zasáhne, sám ani nevím proč, pak slyším je kroky a tiché klapnutí dveří. Lehnu si na postel a zavři dveře, stejně v tom není žádný rozdíl, tma je stále stejná, jen teď si můžu nalhávat že jí způsobují sklopená víčka, ignoruju slzy které mu tečou z očí dokud neusnu.

Ráno mě probudí hlasy a nějaký hluk „Ah dobré ráno“ ozve se zase ten doktor ze včerejška, provede běžnou kontrolu a pak probere můj případ, zřejmě se stážisty „Výborně“ kývne,

„Pacient bude dnes odpoledne propuštěn do domácí péče s pravidelnými kontrolami dvakrát týdně“ promluví opět doktor

„Hlavně to nevzdávat“ položí mi ruku na rameno pak se ozvou kroky a klapnutí dveří, následuje ticho. Které ale netrvá dlouho protože do pokoje vejde sestřička se snídaní a začne mě krmit, je to tak ponižující při každém soustu skřípu zuby. Když odejde praštím flustrovaně do matrace. Jsem tak zabrán do své sebelítosti že přeslechnu otvírání dveří a dokonce i kroky

„Brendone děje se něco?“ zve se z nenadání Laviho hlas

„Eh co?“ zamrkám zmateně

„Ptám se jestli se něco děje byl jsi mimo“ odpoví mi

„Jo, děje, dočasně jsem oslepnul“ zaprskám

„A to se tu chceš jen litovat, je to jen dočasně a ty se tu hroutíš, co mají dělat ti kteří takhle skončí nastálo“ setře mě Lavi chladně.

„Jo máš pravdu ale..“ odmlčím se

„Žádné ale, pěkně se z mojí pomocí s tímhle handicapem naučíš pracovat“ řekne mírněji a já jen tiše přikývnu.

„Tak pojď pomůžu ti obléct se a půjdeme“ řekne

„Ne!“ vyhrknu a cítím jak rudnu „Zavolej sestřičku“ kníknu, slyším jak se zasměje ale splní o co jsem ho požádala odejde z pokoje. Po tom co mě sestřička pomůže se obléknout mě vyvede na chodbu kde si mě převezme Lavi a pomalu opouštíme nemocnici. Lavi mě dovede k autu do kterého mi pomůže nastoupit. 

„Ahoj Brendone jak se cítíš?“ zeptá se mě podle hlasu Laviho táta jen kývnu a on nastartuje. Nejedeme dlouho a auto zastaví Lavi vystoupí a zavede mě po štěrkové cestě k domu, kde nás přivítá jeho matka, pak mě odvede do patra.

„Tak tady je náš pokoj, teda dočasně náš“ řekne a já se snažím vybavit jak to tady vypadalo když jsem tu byl naposledy

„Napravo je postel, nalevo pod oknem stůl, a u stěny naproti máš skříně...nebo jsi to tady přestavěl, a měl si mám dojem světlezelené stěny“ zavzpomínám

„J..jo je to tady pořád stejné“ ujistí mě usměji se a po paměti se pokusím dostat ke stolu, vím že jde se mou kdyby náhodou ale potěší mě že mě nechá jít bez opory, dojdu ke stolu  usměji se

„Jsi dobrý“ řekne potěšeně a obejme mě, překvapeně obětí opětuju a vnímám jeho jemnou vůni

„Jo teď je ta moje fotografická paměť alespoň k něčemu“ uculím se

„Pojď provedu tě domem a řeknu ti co kde je aby ses tu alespoň trochu orientoval“ řekne a začne mě provádět domem a popisuje mi s pečlivostí co kde je takže mi za chvilku nedělá problém se v domě pohybovat i když stále s chatrnou jistotou

„Kluci pojďte jíst“ ozve se z kuchyně Laviho mám, vydám se tam sám i když cítím v zádech jak Lavi hlídá každý můj krok. Dojdu do kuchyně kde se posadím, Laviho máma přede mě postaví talíř s polévkou, podle vůně poznám že si ke ně přisedne Lavi a než se naděju krmí mě, cítím jak rudnu

„Já, můžu sám?“ zakňučím, podá mi lžíci a navede mi jí k talíři, podaří se mi nabrat polívku a donést jí k ústům aniž bych všechno vybryndal, tohle se opakuje dokud není talíř prázdný „Děkuju“ řeknu

„Nemáš zač“ ujistí mě Lavi  a odnese nádobí.

„Nepůjdeme se trochu projít?“ navrhne Lavi, jen přikývnu, stejně bych moc dlouho mezi čtyřmi stěnami nevydržel. Netrvá to nijak dlouho a opouštíme příjezdovou cestu, nechám se jím vést a poslouchám jeho vyprávění o tom co nového je ve škole.

„Už se těším až se tam vrátím, nikdy bych o neřekl ale ti cvoci tam mi chybí“ řeknu s mírným úsměvem

„Jo taky jim chybíš“  řekne s jistotou Lavi

„Že bych za nimi zašel a pozdravil je“ zauvažuju

„Určitě je to potěší“ chytne mě za ruku, tělem mi projede mírný elektrický výboj, tak ucuknu rukou, cítím na sobě jeho překvapený pohled

„Stalo se něco?“ zeptá se se stopou smutku v hlase

„Mno kopnul jsi mě, asi“ odpovím

„Ehm, nemám na sobě nic co by mělo vyvolat statickou elektřinu“ řekne a já cítím jak rudnu 

„Že by to byl jiný druh napětí“ cítím jeho hlas nějak moc blízko a na tváři ucítím jeho horký dech, polknu a ustoupím o krok

„Taky ho cítím“ šeptne mi do ucha až se zachvěji

„Klid, nebudu spěchat“ řekne, najednou ani nevím proč mám své rty přitisknuty na jeho cítím jeho překvapený výdech a hned na to mi polibek opětuje a obejme mě kolem pasu

„To jsem opravdu byl tak hloupí že jsem musel přijít o zrak abych uviděl“ šeptnu a Lavi se tiše rozesměje

„Někdo hold něco takového potřebuje“ řekne s úsměvem, tak moc bych si přál vidět jeho tvář.

„Pozítří jdeš na kontrolu, bude vadit když půjdu s tebou“ zeptá se a obejme se pevněji

„Budu rád“ usměji se a taky ho obejmu kolem krku

„Pojď půjdeme, začíná se stmívat“ řekne a vede mě zpět domů, nebráním se.

V den kontroly nervózně sedím v ordinaci a čekám na verdikt doktora

„No vypadá to dobře“ ujistí mě jen poděkuju a odejdeme z nemocnice

„Nezajdeme na pohár?“ zeptá se mě Lavi když vyjdeme z budovy

„Ok, dám si horké maliny“ olíznu se

„No jo ty a maliny“ uchichtne se

„No co no,ty zase ujíždíš na jahodách“ našpulím rty

„Jo, na jahodách a na tobě“ a už cítí jak mě obejme a v zápětí se topím v jeho polibcích

„Jdeme na ten pohár“  odtáhnu se od něj a chytnu ho za ruku.

V podobném duchu se nese celý následující měsíc sice jsem zpátky doma ale tam vlastně jen přespávám většinu času trávím s Lavim.

„Tak další kontrola“ povzdechnu si když zase stojíme před nemocnicí, uslyším vedle sebe povzdech a Lavi mi stiskne ruku, už jsem se s tímhle omezením celkem sžil ale chci zase vidět Laviho tvář. Dojdeme zase k ordinaci kde už čeká doktor

„Tak jak se cítíš?“ zeptá se mě

„Jde to, jen bych už rád vyděl“ odpovím mu po pravdě

„neboj už to nebude dlouho trvat“ ujistí mě, najednou mě do očí bodne ostré světlo

„Au, vypněte to“ kníknu a uslyším Laviho jak šťastně vypískne.

„Výborně“ pousměje se doktor a slyším jak někam jde

„Zakloň hlavu“ poslechnu ho a cítím jak mi něco nakape co očí, začnu mrkat, když se rostok dostane do očí chvilku to nepříjemně šimrá. Když otevřu oči rozeznávám obrysy a všechno je rozmazané

„Ještě chvilku počkej nech to působit zlepší se to“ uklidní mě doktor a vážně obraz se začne vyjasňovat a já před sebou uvidím černovlasého muže něco kolem třicítky

„Rád vás konečně vidím doktore“  usměji se a on mi úsměv opětuje, pak se otočím na levo kde by měl stát Lavi, je tam, krátké světlé vlasy má rozcuchané zjevně jak si je nervozitou prohraboval a zelené oči září štěstím a úlevou. Obejmu ho a sám se nechám drtit v jeho náručí. Musel jsem se propadnout do temnoty abych našel své světlo.      

 

     

       

     

   

Žádné komentáře
 
AUTORSKÁ PRÁVA: Prosím nekopírujte, neglosujte mé články ani mé povídky bez mého vědomí a souhlasu...