Neko.love povídky

Na těchto stránkách se budou objevovat články (povídky) s tématikou homosexuálních vztahů (yaoi, yuri)

Povídky - jednorázové (yaoi)

Čekání

Další jednorázovka, trošku depresivní  

Seděl na lavičce na zšeřelém a opuštěném nástupišti, výhled na koleje halila stěna padajícího deště, přitáhl si nohy blíž k sobě v uších mu začala hrát melodie Poets of the Fall od Canival of rust tiše si začal broukat jemu tak známá slova a zahleděl se do deště, po tváři mu stekla osamělá slza, je to už několik měsíců co takhle den co den vysedává a čeká, čeká na toho kdo odjel z protějšího nástupiště se slibem že se vrátí a s polibkem který měl trpkou příchuť loučení. Po celou tu dobu o něm nemá jedinou zprávu, bojí se..že mu snad něco stalo, že ho jeho despotická matka už nepustí na krok, že na něj zapomněl. Smutně si povzdechne a zvedne hlasitost své MP4 na maximum přivře oči a snaží se nevnímat nic víc než slova a melodii „Měl jsem jet s ním“ otevře oči a šeptne si pro sebe vyčítavě. Přitáhne si úžeji bundu k tělu, když mu v kapse zavibruje mobil, přečte si zprávu a s povzdechem se zvedne.  Přetáhne si přes hlavu kapuci a rozejde se k východu z nástupiště, na schodech se ještě naposledy otočí a nakonec opustí nádražní hlavu a rozejde se směrem domů kde na něj čeká ustaraný otec. Jeho to však nijak netíží, byl to jen další den, další den, kdy on nepřijel. Už si pohrával i s myšlenkou  že on pojede za ním, že ho z toho proklatého domu dostane třeba násilím. Ale před odjezdem mu dal slib. Slib že nic nepodnikne a že na něj bude čekat. Když dojde domů zapadne do pokoje a lehne si na postel s jeho fotkou v rukách. V této poloze nakonec i usne. Další den začíná vše na novo, umýt se, do školy, a na nástupiště. Opět si sedne na to samé místo se sluchátky uších. Každý odjíždějící vlak jako by mu zabodával dýku do srdce a on cítil jak jeho naděje a víra upadá, opouští ho síla. Přesto však bude dál čekat, i kdyby ho to mělo stát duševní zdraví, bude tu vysedávat a čekat přesně jak slíbil. Skrze šedavé mraky vykouklo nejisté podzimní slunce zvedl k němu tvář. Najednou však vyděl jen tmu, lekl se a překvapeně vyjekla trhnul sebou až mu sluchátka vypadla z uší
“Hádej, hádej hadači“ ozve se mu u ucha sametový hlas který by si nespletl nikdy nikde. Prudce se na lavičce otočil a dostal se do kleku tak že byly tváří  v tvář. Párkrát zamrkal jako by si myslel že je to všechno jen vidina. Pak seskočil z lavičky a první vesmírnou rychlostí se mu vrhnul do náruče, omotal své nohy kolem jeho pasu a nechal se objímat, hladit, líbat jen si užíval že ho má opět u sebe. Oba ignorovali pohledy ostatních a občasné brblavé poznámky důchodců, byly spolu a byly šťastní.

„Na jak dlouho“ dostane ze sebe přes polibky

„Na tak dlouho jak mě tu sneseš“ dostane se mu odpovědi a výmluvného pohledu na zavazadla.

„Na vždy!“ vyjekne spokojeně a opět se mu vrhne kolem krku. Kolem se začnou pomalu snášet chladivé vločky jako by i příroda poznala že je čas na změnu., opustit pošmourný podzim a zahledět se vstříc mrazivé a jiskřivé zimě.          

Žádné komentáře
 
AUTORSKÁ PRÁVA: Prosím nekopírujte, neglosujte mé články ani mé povídky bez mého vědomí a souhlasu...