Neko.love povídky

Na těchto stránkách se budou objevovat články (povídky) s tématikou homosexuálních vztahů (yaoi, yuri)

Povídky - jednorázové (yaoi)

Beast

Tuhle povídku jsem napsala s Jenny ... vznikla zcela neplánovaně z jedné naší RPG ..... takže 
aby nebyli zmatky 
Já - píšu fialovou
Jenny - píše červenou
příjemnou zábavu XD 
Vaše Neko 

Před budovou školy zastaví černý mercedes, vystoupím a mávnu na otce "A žádné vylomeniny" křikne na mě ještě přes stažené okýnko. Jen na něj mávnu a zapadnu do nižší budovy. Bez nějakých větších problémů najdu ředitelnu kde mi sekretářka ředitele dá podrobnou mapku školy, učební plán, seznam učebnic a číslo skříňky i s kódem k zámku. moje první cesta vede ke skříňkám kde si chci odložit věci, jenže zrovna o mojí skříňku se opírá vysoký černovlásek "Opíráš se mojí skříňku" upozorním ho "To teda ne, tahle skříňka je prázdná" ohradí se "Už ne" řeknu s klidem  

Celé to sleduji z povzdálí. Vytušil jsem problém. ,,A ty jsi jako kdo?" pozvedne jedno ze svých obočí a odstrčí mladíka od sebe. Na tváři mu hraje pobavený úšklebek. Žduchl do něj ještě jednou, tak silně až se mladíkovy zapotácely nohy a já viděl jak začíná padat k zemi. Dříve než by mohl spadnout, zachytím ho, ale jen taktak. ,,V pořádku?" řeknu klidně. Už mě takové věci vážně nepřekvapují.

Zvednu pohled ke klukovy co mě zachytil "Jo jsem v pohodě...díky" ujistím ho a odstoupím "Nechci žádné problémy" otočím se zpět na černovláska.

,,Na to jsi měl myslet dřív než jsi promluvil na tohoto dementa." řeknu chladně a varovně probodnu černovlasého chlapce očima. ,,Hleď si svého demente." ohradí se. ,,S tebou se zahazovat nehodlám Rayi." zamračím se. S odfrknutím se raději otočil a odešel. V duchu se mi ulevilo, už jsem si myslel že se s ním zase budu muset prát aby se ujistil že na mě stále nemá.

 "Díky..opravdu nestojím o to znovu měnit školu" šeptnu a přejdu ke skříňce do které si naskládám věci a pak kouknu na rozvrh, hmm zrovna biologie,mírně se pousměju. Vezmu si jen mapku, blok, tužku a rozvrh a zavřu skříňku.

,,Kam máš namířeno?" řeknu celkem zvědavě, když mě jenom obejde a dělá se že nic nestalo.

"Zřejmě do třídy" podotknu a zastavím se                                               

,,Víš kde jí hledat?" opřu se pobaveně o svojí skříňku která se jako zázrakem nachází vedle jeho.

"Mám tohle" mávnu mapkou "v kartografii jsem byl vždycky dobrý" dodám když zaregistruju jeho nevěřícně pobavený výraz.

,,Jsi zajímavý." uznám. ,,Je s tebou sranda, víš o tom?" rozejdu se jeho směrem, on však zůstává jenom stát jako přibytý k podlaze. ,,Máme stejnou cestu. Můžeme jít spolu." otočím se na něj. ,,Vypadá to tak že ty jsi ten náš nový spolužák o kterém nám říkali." pousmál jsem se. Nečekal jsem až půjde, vykročil jsem vpřed, je jen na něm zda mě dožene nebo ne.

Rozejdu se za ním a srovnám s ním krok. Když dojdeme ke třídě značně znervózním i když jsem za poslední dva roky vystřídal asi deset škol, nervozita je pořád stejná. Povzdechnu si, nesnáším to otravné představování, to jak vás první dny všichni sledují a snaží se odhadnout jací jste.   

,,Strach?" kouknu na něj nechápavě. ,,Ten mít nemusíš..." ujistím ho. ,,Možná tak z Raye..." otevřu dveře a pobídnu ho ať jde za mnou. ,,Nemusíš mít strach nic ti neudělá. Jenom rád vyhrožuje, jinak je to takový poseroutka." šeptnu k němu když zjistím že se Ray už dávno doplazil do třídy.

"Nemám strach, jen nesnáším ty první dny na nové škole" odpovím a jdu za ním. Jako bychom to měli vypočítané sotva za námi zapadnou dveře zazvoní, můj doprovod si sedne do lavice a já se postavím ke katedře a čekám než doraz učitel "Ah ty musíš být Ezekiel" přejde ke mě poměrně mladý a pohledný učitel "No tak co kdyby ses nám představil" pobídne mě a usadí se za katedru "Mé jméno je Ezekiel Yang, narodil jsem se v Tokiu, ale poslední měsíce jsme žili v Kiotu, má matka je Evropanka. Doufám že mě přijmete mezi sebe" dokončím naučenou frázi s mírnou úklonou a čekám až mě učitel pošle na místo.     

Jenom se míle pousměju. Má vážně kouzelné jméno. ,,Sedni si kde je volno..." pobídne učitel spokojeným hlasem. ,,Jsi vážně zajímavý..." šeptnu si spíše sám pro sebe. Očkem sleduju kam se asi posadí.

Rozhlednu se, v celé třídě jsou jen dvě volná místa vedle jedné černovlásky která na mě vrhá lačné pohledy a už mi uvolňuje místo na své lavic a vele toho kluka co mi pomohl a dovedl mě do třídy. Bez zaváhání se rozejdu k jeho lavici "Doufám že ti to nevadí ale na slepice mám alergii" střelím pohledem k lavici kde sedí šokovaná a podle všeho uražená dívka.

,,Sedni si kam chceš." pokrčím jen rameny. ,,Máš zajímavé jméno..." podívám se mu do obličeje když si přisedne. ,,Ale je moc dlouhé a na zapamatování moc složité alespoň pro mě..." přiznám ,,Nevadí když ti budu říkat...Ezi?" zeptám se trochu nejistě.

"Pokud ně nebudeš pořvávat hej ty tak klidě" přikývnu "Mimochodem ty se jmenuješ jak?" zeptám se a nakloním mírně hlavu na stranu

,,Jsem Kaoru." šeptnu tiše, poté si otevřu sešit do biologie a začnu dělat že opisuju zápis. Já si však jenom kreslil, jako každou hodinu.

Sleduju ho jak si otevře sešit a začne do něj něco čmárat, nepíše zápis, tím jsem si jistý, při bližším prozkoumání zjišťuju že si kreslí mírně se pousměju, je dobrý. zhodnotím obrázek který zrovna dokresluje

 Cítím jeho pohled. Chtěl jsem mu něco říct, nakonec jsem ho nechal, značně jsem však znervózněl. ,,Co je na mém sešitu tak zajímavého že z něj nespustíš zrak?" ozvu se aniž bych se na něj podíval. Vytáhnu červenou propisku a začnu obrázek zabarvovat. Na první pohled by se ani nezdálo že ty zvláštní čáry mají představovat krev. Byl jsem na své obrázky dost vysazený. Bez krve prostě nebyly úplné.

"Pěkně kreslíš, kdybys vyděl ty moje patvary tak se zděsíš" pousměji se kriticky a sem tam si udělám poznámku s probírané látky ale když zjistím že jsem v minulé škole byl hodně na před nechám toho a začnu psát příběh který se mi rodil v hlavě.

,,A ty děláš zase co?" zajímal jsem se a začal se dívat přes jeho rameno. Když jsem vyluštil jednu z vět překvapeně jsem zamrkal. On píše...yaoi? nevěřícně jsem si ho prohlížel. Potom jsem dělal že se nic neděje, raději jsem dočmáral svůj obrázek, na tváři mi však hrál mírný úsměv. ,,Také píšu." šeptnu k němu aniž bych se na něj otočil, když jsem zjistil že se nějak nemá k tomu promluvit ani se vrátit ke svému příběhu. Zdál se být mimo od té chvíle co zjistil že si čtu jeho příběh.

 "Nevím jestli se tomu dá říkat psaní" pokrčím rameny, většinou to nestojí za nic" zaklapnu sešit

Natáhnu k němu dlaň. ,,Půjč mi to." řeknu s vážným tónem. nenávidím když se někdo podceňuje aniž by měl k tomu důvody. ,,Jestli si myslíš že to stojí za nic tak ti doufám nebude vadit když si to přečtu a zkritizuju." zamračil jsem se při pohledu do jeho nervózně vypadající tváře.

"Právě proto že to za nic nestojí tak ti to přečíst nedám" zavrtím hlavou "navíc je to soukromé nedávám to číst nikomu natož někomu koho ani neznám" ohradím se a přitisknu si sešit k hrudi jako pomyslný štít

Jenom pozvednu obočí. Po mé tváři se rozlil pobavený úsměv. ,,Jsi vážně roztomilý, ale zapomínáš že když si něco dám do hlavy jen tak se toho nezbavím, ten sešit si nebudeš chránit věčně." šeptnu k němu tajemně.

 "Chceš se vsadit" přimhouřím oči ani sám vlastně nevím proč mu ho jednoduše nedám, není to deník nebo nic takového, jsou to jen povídky, ale i v nich jsou moje city a myšlenky a já si své soukromí chráním.

,,S tebou?" podložím si hlavu svojí dlaní. Stále však hledím na chlapce vedle mě. ,,Tak dobře." řeknu po chvíli přemýšlení. ,,Co bys chtěl, kdybys zvítězil?" pousměju se a čekám na jeho odpověď.

Překvapeně zamrkám "Já..jeden z obrázků" řeknu a mrknu po sešitu

,,Přijímám." pokývnu hlavou. ,,Ale pokud vyhraju já tak nebudu tak skromný jako ty." upozorním ho. ,,Pokud vyhraju budeš mi celý týden sloužit." ušklíbnu se. ,,A ne jenom ve škole." pobaveně se na něj podívám. jeho výraz překapává nejistotou. ,,Rozmysli se dobře." čekám na jeho odpověď jestli sázku příjme nebo ne.

"T..to myslíš vážně..?" vyjeknu až se n mě učitel zamračeně otočí "Tobě snad přeskočilo" syknu tiše

,,Máte nějaký problém pane Ezekieli?" zamračí se na něj profesor, nemá rád když mu někdo vyrušuje v hodinách. ,,Klídek Eziku..." rýpnu si. ,,Nebo tě ještě vyhodí z učebny." uchechtnu se. ,,Tak co? přijímáš?" nahodím opět vážný tón a očima stále pozoruju jeho stále nejistou tvář.

"Nejsem blázen ani masochista" zamračím se "ne nepřijímám" řeknu chladně

,,Věděl jsem to." řeknu ledově klidným hlasem. ,,Je to jenom týden, a co je na tom? Služební existují a stále žijí, nechápu čeho se bojíš." tiše jsem se rozesmál. Pak můj zrak přešel na profesora od kterého naše lavice dostala už druhé napomenutí. Nijak jsem ho neřešil. ,,Příště se už se mnou nesázej, já dávám jenom takové úkoly které vážně stojí za to." upozorním ho aby už příště stejnou chybu neudělal.

Mám sto chutí toho arogantního idiota něčím praštit a to jsem si myslel že je celkem fajn, no nic každý se občas mílí, povzdechni si napůl smutně a zase otevřu blok abych dopsal načatou povídku.  

,,Takže..." ani se nenadal a jeho blok spočíval v mých dlaních. ,,Myslím že kdybychom se vsadili už bych měl vítězství v kapse." uchechtnu se. Tak rád ze sebe dělám idiota který umí jedině provokovat. Je to tradice. Na nováčky jsem vždycky takový, jen když někomu něco hrozí dokážu se ho zastat, jinak k tomu nemám žádné důvody chovat se jako něčí kamarád.

"Vrať mi to" začnu se po něm sápat a snažit se mu vtrhnout sešit z ruk co na tom že učitel pění a třída  toho má svátek, prostě ten sešit je můj a já ho chci zpátky

,,A dost! Tohle je třetí napomenutí! Oba vypadněte z mé hodiny! Já tady šaška nikomu dělat nehodlám! Sbalte si svých pět švestek a okamžitě ven!" vyjel po nás učitel. Tohle jsem měl v lánu. Vypadnout ze školy. bez důvodu to však nešlo. Jenom jsem Ezekielovi věnoval další pobavený úšklebek a zmizel na školní chodbě před třídou jsem ještě počkal na nového spolužáka. Měl jsem jeho sešit, musel jsem na něj počkat. ,,Díky že jsi mi pomohl vypadnout ze školy Eziku." uchechtl jsem se a hodil po něm sešit. ,,Tvůj příběh zněl zajímavě už tehdy když jsem si přečetl pár vět. Zas tak hodně se nepodceňuj." mrkl jsem na něj a bez dalšího zájmu jsem kráčel směrem pryč ze školní budovy.

Povzdechnu si utahovat si ze mě nemusel, navíc jsme tu první den  hnedka průšvih to zase bude doma bordel pomalu opustím budovu a zamířím k nedalekému parku.

Procházím se městem, když v tom dostanu nápad zabočím do nedalekého lesa. ,,Co mě to zase napadá." povzdechnu si a zamířím na jedno opuštěné místo. Tento menší lesík patří k parku, kdo ale k němu nezná cestu jen tak ho nenajde. Je zvláštní hlavně tím že uprostřed se nachází malý palouček na kterém rostou dva třešňové stromy. Chodíval jsem tam často a rád. Lepší místo na odpočinek jsem neznal.

Nikdy jsem neměl moc rád rušná místa proto jsem se rozhodl že zajdu do lesíku který k parku patřil, proplétal jsem se jím celkem dlouho dokud jsem nenarazil na palouk se dvěma sakurama v prostřed, vypadal kouzelně.

Zaslechl jsem cizí kroky. Jenom jsem obrátil oči v sloup. ,,Který idiot to zase otravu-" otočil jsem se a raději sklapl. ,,Promiň, netušil jsem že ty-" znova jsem se zarazil. ,,Co tady vůbec děláš?" zamračil jsem se podezíravě a znova se opřel o strom.

Zacouvám "promiň nevěděl jsem že tu jsi" otočím se k odchodu

,,Nemusíš odcházet, jestli nechceš." šeptnu tiše. ,,To jak jsem se choval..." najednou nevím co mu říct. ,,Omlouvám se ve škole mě znají jako největšího zmetka, který snad ani neexistuje, musel jsem předstírat." povzdechl jsem si. ,,Snad jsem to moc nepřehnal." omluvně jsem se na něj podíval.

 "Proč bych ti měl věřit" přimhouřím oči a nedůvěřivě si ho prohlížím

,,Nevím." pokrčím rameny. ,,Třeba protože kdybych bych vážně takový zmetek tak bych udělal to co každý druhý v naší třídě?" pozvedl jsem obočí. ,,Vím o čem píšeš. Kdyby tohle viděl například Ray tak by udělal cokoliv aby tvůj sešit ukořistil. Mohl by tě klidně i zmlátit. potom by ještě s pobavením začal předčítat celé třídě. Já jsem se do tvého sešitu nepodíval, vrátil jsem ti ho pokud vím." vzal jsem si batoh a zmizel. Nemohl jsem s ním mluvit. Ne když vím jakou hovadinu jsem zase provedl. Všecko jenom kvůli pitomé sázce s Rayem.

"P..počkej" zastavím ho "já..asi máš pravdu" povzdechnu si "jenže to...no ty povídky jsou osobní nikdo o nich neví a teď..ty..." rozhodím bezradně rukama

 ,,Nejsem zas takový idiot abych druhým řekl o čem píšeš. Zas tak hrozný nejsem, ale bylo by lepší kdyby sis to o mě myslel." řekl jsem jenom a byl znova na odchodu.

Nevím co na to říct tak ho jen chytnu za ruku abych ho zastavil

Otočím se k němu. ,,Potřebuješ ještě něco?" zeptám se nejistě. Jeho reakce je překvapující.

"Já.." pustím ho a sklopím oči  zemi

 ,,Ty?" nechápu ho, co to s ním je?

Nechápu sám sebe, takhle normálně nereaguju. otočím se a rozeběhnu se pryč, musím mu připadat jako naprostý idiot.

Co to bylo s tím klukem? nevěřícně zírám na místo kde se mi ztratil z dohledu. Stále se z jeho reakce nedokážu dostatečně vzpamatovat.

Doběhnu až domů a rovnou do pokoje "Ezekieli" ozve se ze zdila křik a tak sejdu pokorně dolů "říkal jsem snad ať neděláš problémy ne" přejde ke mě otec celý zuřivý, jen se přikrčím a čekám první ránu.  

Jsem na cestě domů, vypadám zamyšleně, ovšem první dojem klame. Nevnímal jsem, ani trochuJenom jsem procházel a kličkoval mezi lidmi, nic se mi nechtělo, stále jsem měl před očima ten jeho výraz před tím než utekl. ,,Co to s ním sakra jenom bylo?" šeptl jsem neslyšně, tak abych to slyšel jenom já sám.

Hned po první ráně následuje další a další schoulím se do klubíčka kdy dopadne první kop, když se už  nemůžu hnout nechá mě tam. Donutím se po chvíli vstát a dobelhat se do pokoje kde si lehnu do postele "já ti říkala ať ho neprovokuješ" nakoukne do pokoje matka a hned zase zavře a nechá mě o samotě. 

Přijdu domů. otec zase jako vždycky v obýváku s flaškou vodky v ruce. Nikde nenajdete lepší příklad alkoholika než u mě doma. Jenom zakroutím nevěřícně hlavou. Že ho to věčně baví. Nenápadně zalezu do svého pokoje. Cítím se tak hloupě a provinile po tom co jsem mu udělal. ,,Nenávidím tě Rayi. nenávidím!" Třísknu pěstí do polštáře v přívalu zuřivosti.

Podaří se mi usnout i když se občas ozvou naražená žebra, probudím se večer abych si vzal něco k jídlu rychle se osprchoval a zase usnul

Celou noc jsem seděl za psacím stolkem a kreslil. Vzpomněl jsem si na Eziho jak říkal že by chtěl nějaký z mých obrázků. Napadl mě nápad jak se mu omluvit.

 Když se ráno probudím třeští mě hlava. vyhrabu se z postele a spáchám rychlou ranní hygienu a oblíknu se, žebra se sice ozývají ale nijak strašně, bylo to i horší, vezmu ze stolu peníze na svačinu a učebnice které mi chybí a vyrazím do školy

Ve škole jsem zase mezi prvníma. Už půl hodiny nervózně stepuje ve třídě, když v tom přijde další ze spolužáků. ,,Nějak brzy, nezdá se ti?" probodne mě pohledem. ,,To samé platí i o tobě. Co chceš?" zamračím se. ,,Sázku jsi znal ne? Přijal jsi ji a prohrál jsi." uchechtl se když ke mě přešel a hrubě mě políbil. ,,Škoda že ten malý parchant tvojí sázku nepřijal, asi není tak blbý jako ty, zná své hranice." pohladil mě po tváři a šel si sednout do své lavice jako by se nechumelilo. ,,Nesnáším tě." zavrčím skrz zaťaté zuby.

Zaslechnu jejich rozhovor, o co tady k sakru jde, když zahlédnu polibek podivně mě páchne u srdce, ale nedám nijak najevo že tu jsem.  

,,Opravdu tě nesnáším! Zničil jsi mi život Rayi!" vyjeknu na něj naštvaným hlasem. ,,Ne...jenom jsem ti trochu překopal životní pravidla." opravil mě. ,,Vím že sázky bereš vážně, smrtelně vážně. takže si nestěžuj." zamračil se. Vzdal jsem to hádky s tímto individuem nemají cenu jenom jsem si sedl do lavice a namířil zrak k oknu totálně ignorujíc další Rayové poznámky a připomínky.

až po pár minutách jsem se odhodlal opustit svůj ukryt a vydal jsem se do lavice kde jsem si nachystal věci. 

Dělal jsem že ignoruju celý svět. Po chvíli začali přicházet další a další spolužáci. Už jsem se jenom modlil ať zazvoní. Nenápadně jsem však při tom posunul snad na čtyřikrát přeložený papír směrem k Ezekielovi

překvapeně zamrkám a vezmu papír který ke mě posouval rozložím ho a zůstanu na něj překvapeně hledět

,,Chtěl jsi obrázek...nezapomněl jsem." šeptnul jsem k němu, následně jsem k němu obrátil i nepatrně hlavu. Ihned jsem si všiml modřiny jenž se mu nacházela pod okem. ,,C-co to tu máš?" dotkl jsem se jeho tváře. ,,Jaký hajzl!" zavrčel jsem.

Opět obrázek poskládám "děkuju ale nech si ho" posunu mu ho zpět. když se dotkne mé tváře ucuknu "Potom ti nic není" uhnu

 To si piš že mi po tom něco je." šeptl jsem naštvaně. ,,Nejsem tak bezcitný jak bych měl být." navenek se zdám být klidný ale uvnitř ve mě vře moje vlastní krev, mám chuť vraždit, hlavně toho kdo mu ublížil.

"Nemyslím" vyhýbám se jeho pohledu "Tohle je moje starost a tebe se nikterak netýká" řeknu chladně

, ,Tak začne!" řeknu pevně. ,,Nesnáším když se druhým ubližuje." ztiším hlas.

"Nestarej se do mého života!" vyjedu na něj "není to tvoje starost já nejsem tvoje starost" vstanu a nakvašeně vyjdu ze třídy

Povzdechnu si. Vždy to tak dopadá. ,,Super." znova si povzdechnu když za mými zády uslyším jak někdo pomalu tleská, kdyby to alespoň tak ironicky nevyznělo. ,,Myslím že v tebe nemá důvěru...to ale nemá nikdo jak tak vidím." šeptl mi do ucha když mi kamarádsky dal ruku kolem ramen a doslova se na mě zavěsil. ,,Je mi z tebe na zvracení." odseknu a jeho ruku prudce hodím pryč z mého krku. ,,Zahráváš si ohněm, bacha aby ses nespálil." šeptl mi zuřivě do obličeje. Začal být nervní. Nesnáší když jeho pěšáci odmítají poslouchat.

Doběhnu na střechu ani nevím jak jsem tam trefil, opřu se o stěnu a začnu se vydýchávat, zraněná žebra se ozvou silněji

,,Klidně se spálím jestli budu muset." vyběhnu ze třídy na chodbu. Ray mě však zadrží. ,,Být na tvém místě tak to nedělám!" zavaroval mě. ,,Budeš litovat, můžu ti tvé chování vrátit a ty víš jaká jsem svině." uchechtl se. ,,Ne...ty jsi jen obyčejný chudák." vysmeknu se z jeho sevření, vrazím mu pěstí do obličeje. Věděl jsem že mě tohle přijde draho. Hlavně když si s sebou přitáhne svojí partičku. Tohle mi za to stojí.

 Svezu se podél zdi a namáhavě dýchám

Nemůžu ho nikde najít. Běžím jako vůl po celé škole, ale nikde ho nevidím. ,,Že by šel domů?" to se mi však nijak nezdálo. ,,Nebo možná..." vyběhnu schody na střechu. Vrazím do dveří. Kousek od sebe zahlédnu Eziho, něco je však špatně, namáhavě dýchá a zdá se mi že je více zraněný než jsem si myslel.

Probere mě až bouchnutí dveří "Ty...co tu chceš?" zamračím se

,,Utíkám a schovávám se." zavtipkuju. Vím že nechce mojí pomoc jenom si sednu vedle něj a zadívám se na mraky. ,,A co tady děláš ty?" zeptám se aniž bych na něj pohlédl.

Asi..totéž" pousměji se ironicky

,,Promiň." šeptnu když sklopím hlavu. ,,Promiň za moje chování...já nemůžu se však chovat jinak..." povzdechnu si .

"Neomlouvej se..já reagoval jsem přehnaně" mávnu nad tím rukou

 ,,Možná...ale i to je pochopitelný." přivřu oči když mi na obličej dopadne kapka dešťové vody.

"To možná, ale přehnané" řeknu "No ještě tohle" povzdechnu si když začne pršet postavím se tiše vyjeknu jak se ozvou zraněná žebra

,,Tušil jsem že nejsi v pořádku." zamračím se a podepřu ho. Ignoruju déšť, položím ho na zem do lehu i když se bránil a odmítal, ale já byl silnější. Vyhrnul jsem mu tričko a spatřil modřinu na levém boku u žeber. ,,Tak dobře." odstoupil jsem od něj a vzal do ruky mobil. ,,Pokud mi ihned neřekneš jaký parchant ti to udělal volám policii, protože tohle je trochu moc, kdo tě napadl?" nenechám se odradit, jednou mi to neřekl, to neznamená že se vzdám a nechám to být.

 "Přestaň, prosím" můj zděšený pohled na mobil v jeho ruce je dost výmluvný "prosím" zaškemrám a z očí mi skanou slzy.

,,Takže?" dávám mu poslední šanci. Jeho slzy se začnou mísit s deštěm. Alespoň mi to tolik neláme srdce. Někdy je za potřebí výhružných činů abych mohl někomu pomoct. To však každý zjistí až po té co jim pomůžu.

"Já...ne nemůžu" pohlédnu mu do tváře "prosím nedělej to..já .. udělám cokoliv"

 ,,Ne že nemůžeš." zamračím se. ,,Ty musíš." řeknu pevně.

Jen zlomeně zakroutím hlavou "stejně to byla moje chyba" řeknu sklesle "prosím nevolej"

,,Až mi řekneš který hajzl." nehodlám se vzdát.

"Nemůžu" trvám na svém "stejně by si s tím nic nesvedl, ani policie " povzdechnu si a cítím se naprosto ponížený a zlomený

Povzdechnu si.,,Ach ta lidská slabost." nechám ho být, raději odstoupím z toho deště dovnitř. ,,Zklamal jsi mě Ezi..." řekl jsem ještě jeho směrem když jsem se otočil, poté jsem odešel.

 Zůstanu na střeše a nechám kapky deště aby mi stíraly slzy...nevím proč mě jeho slova tak zasáhla byl je jedem z mnoha které jsem ve svém životě zklamal.

Procházel jsem chodbami, v další chvíli jsem zamířil na klučicí toalety. Když jsem tak stál u umyvadla a oplachoval si obličej zaslechl jsem že někdo vešel. Poté kroky utichly. V zrcadle jsem viděl známé tváře. jenom jsem se otočil a zamračil. ,,Rayi...ty si nedáš pohov?" pozvedl jsem obočí. ,,Zaplatíš za to co jsi udělal." zavrčel chlapec jménem Kaiso. ,,Problém je že já nedělám nic, jenom se bráním." zamračil jsem se. ,,Ty mi máš sloužit pokud vím, tihle se s tím smířili, proč u tebe je tak těžké pochopit že nade mnou nevyhraješ?" zavrčel Ray. ,,Protože žiju ve svobodné zemi, nemíním být tvým pěšákem." v další chvíli mě umlčela tupá bolest v břiše. ,,Už hodně krát jsi skončil v nemocnici...nechtěj se tam vrátit." zavaroval jeden z partičky když na mě vystřelil nůž. Dva další mě zvedli a drželi, Ray ke mě přistoupil a s pobaveným úšklebkem mi chytil jedno z mých zápěstí a natáhl ho směrem k sobě. ,,Říkal jsem ti že pokud nebudeš poslouchat tak udělám něco co se ti líbit nebude." uchechtl se a pokývl na chlapce s nožem. Ten jenom předal nůž Rayovi. Bez váhání mě řízl. Chtěl jsem vyjeknout bolestí ale nemohl jsem, dávali si pozor aby mě nikdo neslyšel. ,,Snad tě to naučí poslouchat." řekl ke mě když odcházeli.

Pustila se do mě zima, rozešel jsem se k chlapeckým toaletám abych si opláchnul obličej, jen co jsem otevřel dveře udeřil mě do nosu pach čerstvé krve. když jsem uviděl  Kaora jak leží na zemi v krvi zhrozil jsem se, v mžiku jsem byl u něj a podvázal mu poraněné zápěstí a pokusil se ho trochu probrat "hej ..jsi při vědomí" ujistím se když pootevře oči 

,,Jdi...oni se vrátí..." šeptl jsem tiše při pohledu do jeho tváře.

"Ne nikam nejdu, zavolám sanitku a taky ředitele" vytáhnu mobil a už vytáčím rychlou záchranku "kdo to byl?" zeptám se

,,To neřeknu ani kdyby jsi mě na kolenou prosil." uchechtnu se. Jsme tak stejní až je to děsivý.

Kouknu na nůž vedle něj je na něm vyryté R.."myslím že vím kdo to byl...je tak hloupý že tu nechá nůž s jeho iniciály. celkem chápu proč jsi mi to nechtěl říct...a ne není to ta samá situace" přeruším ho když se nadechuje

Mírně se uchechtnu.,,Obviňuješ nepravého ten nůž mu nepatří." podívám se mu do očí. ,,Mysli si co chceš, ale-" zlomí se mi hlas. ,,Ale obviníš nepravého." když on nechce říct pravdu tak já také ne.

"Fajn co chceš za to abys mi řekl kdo..." zeptám se když zavěsím telefon po tom co jsem nahlásil kde jsme a co se stalo

 Beze slova se z posledních sil přesunu směrem k němu. Dopadnu na jeho nohy. Zem je celkem nepohodlná. ,,Stejně jako ty, tak i já to říct nemůžu pokud mě nechceš vidět pod drnem." šeptnu tiše.

"A..ale to..." zamračím se "není to samé" zavrtím hlavou "Ty tomu můžeš utéct, opustit školu a začít znova..." prohodím dutě ani si neuvědomuju že se rozletěli dveře do místnosti vtrhli záchranáři spolu s ředitelem

,,Až budeš bojovat ty začnu i já..." šeptnu k němu. ,,Já nemám pro co žít, ale možná jednou budu." vhrknou mi slzy do očí. ,,Buď mým vzorem, dokaž mi že jde bojovat." ani nevím proč mu to všecko říkám.

"Co když taky nemám proč?" zeptám se tiše "Můj život je jeden velký omyl, i já jsem omyl" prohodím zlomeně

,,Tvé povídky...jsou o tvém životě že ano?" šeptnu tiše. ,,O tvém utajeném světě." pousměju se. ,,Poznal jsem to. Píšeš tak procítěně." po chvíli se mi začaly zavírat oči. Slyšel jsem něčí hlasy společně s Eziovými, byly však víc a víc vzdálenější

"Rány nejsou hluboké, jen ztratil příliš krve "podle karty je AB negativní" prohodí ředitel "já taky jsem AB negativní můžete udělat přímou transfuzi?" zeptám se nejistě, když doktor přikývne neváhám ani vteřinu

Moje těžké oči se začnou otevírat. Zhlédnou bílo a nic víc. ,,Kde-?" zlomí se mi hlas. Když ale zjistím že mi něco zatěžuje ruku raději už dál nemluvím. Zjišťuju že vedle mé postele spí Ezi a že se nacházím v nemocnici. ,,To ne." bouchnu hlavou do polštáře až zakňučím bolestí, všecko mě ještě stále bolelo.

Když se mě doktoři ptali na tu modřiny řekl jsem že jsem upadl. nijak to nezkoumali. Při transfuzi jsem usnul a probudí mě až zvuk z vedlejší postele

,,Proč? Proč ty?" třísknu do polštáře znova.

 "Byl jsem nejblíže..měl jsi velkou ztrátu krve a j mám stejnou krevní skupinu" odpovím na jeho otázku

,,Tohle jsi neměl dělat..." povzdechnu si s pocitem viny.

"A to jsem tě měl nechat zemřít?" zamračím se. Vím sice že přeháním

 ,,Pro mě za mě klidně." řeknu s nezájmem. ,,Budeš litovat že jsi mi pomohl...neměl jsi."

"Jsi hlupák" prsknu naštvaně a ublíženě a otočím se k němu zády

,,Možná ano, ale mluvím pravdu." otočím se k němu čelem. ,,Už mi příště nepomáhej, prosím." řeknu unaveně ale i přes to jsem rozhodnutý odejít, nehledě na to že mám v sobě nějaké divné hadičky. Hravě je strhnu a připravuju se postavit.

"Ne ty nejsi hlupák ty jsi sebevrah" vyjeknu když si všimnu jeho počínání a zazvoním na sestru hned potom vyskočím na nohy a donutím ho zůstat na posteli "prosím chovej se rozumně" požádám ho zoufale

,,Já jsem rozumný až moc." zavrčím nebezpečně. ,,Nech mě jít...nechci ti ublížit..." pevně ho chytnu za jeho zápěstí. Stisk víc a víc zesiluje. ,,Pusť!" vyjeknu zuřivě.

"Ne" řeknu pevně "Na bolest jsem zvyklý" podívám se mu pevně do očí "Klidně mě zmlať ale z toho pokoje tě nepustím"

,,Dělej!" začnu s sebou házet na všecky strany po chvíli se naše role vymění. Držím ho pod sebou, mé dlaně spočívají na jeho krku, aniž bych si to uvědomil, začal jsem ho škrtit.

Z počátku se bráním ale pochopím že nemám šanci, tak jen chytnu jeho zápěstí a smutně mu koukám do rozzuřené tváře

Když poznám že je přiškrcený, tak ho hrubě pustím.,,Příště se mě nesnaž zastavit! Jinak dopadneš mnohem hůř." zavrčím tiše, dříve než přijde sestřička vyskočím oknem ven. Je to jenom třetí patro. Dopadnu na všecky čtyři, poté ihned uteču směr les. 

Sípavě se nadechnu a zaraženě hledím na okno ze kterého vyskočil a u kterého teď stojí pobledlá sestřička 

Zastavím se až na mém oblíbeném místě. Vyčerpaně spadnu k zemi, nemůžu popadnout dech. Až teď mi dojde co jsem udělal. ,,J-jsem nebezpečný." schovám hlavu do dlaní. ,,Proč?!" křiknu zlomeně. ,,Rayi proč?! Co jsi to ze mě jenom udělal?!" moje nálada se jako mávnutím kouzelného proudku změní ze zoufalé na nenávistnou.

Když se trochu vzpamatuju rozejdu se domů, vím že bude problém ale je mi to jedno. jen co otevřu dveří jsem připravený na facku a řev, proto mě překvapí že je klid a ticho. proč mi dojde po chvíli byt je totiž prázdný a na lednici je zkaz že jsou na nějakém večírku. oddechnu si a zapadnu do sprchy.

Nehnutě sedím na místě až do večera. Až když zapadá slunce a na druhé straně se zatřpytí úplněk, zblednu. ,,Ne..." šeptnu tiše. ,,Už ne..." steče mi slza po tváři, ihned po té se začnu měnit. S tím se i lesem ozývá můj zoufalý výkřik. Proč zrovna já jsem se musel přeměnit ve zrůdu tohoto typu? Ray rád experimentuje. Tohle ale dělat neměl, ještě si to s ním vyřídím. Ovšem tohle si říkám pokaždé, už to trvá půl roku. Pokaždé někdo umře mojí rukou. A jsou to vždy ti na kterých mi záleží a mám je rád. Lesem se ozve vytí, důkaz že jsem se přeměnil v nelidskou bestii bez citů a myšlení.

Po sprše zmizím v pokoji s knihou v ruce se vyvalím na postel, ale nejsem schopný se soustředit, pořád musím myslet na dnešek na to co se stalo a jak to všechno bude dál, mimoděk si prsty přejedu po krku

Jdu tiše lesem, nakonec skočím na střechu jednoho baráku. Hledám osobu která se dostala do mého srdce, v téhle přeměně se těchto pocitů zbavuju. Nemám důvod žít pro takové zbytečnosti jako je přátelství. Zachytím jeho pach s vrčením začnu skákat z domu na dům, až nakonec ne moc potichu skočím na střechu domu který jsem hledal.

Překvapeně zamrkám nad nenadálým zvukem, když se ale už nic neozve pokrčím nad tím rameny s tím že se mi to jen zdálo. s povzdechem odložím klihu a hlavu si položím na zkřížené paže.  

Když zachytím jeho pach podrobněji ihned zjistím v jakém je pokoji a také že má otevřené okno. Seskočím ze střechy na zem, v další chvílí skočím do okna jeho pokoje. Stojím u okna s nebezpečným vrčením. Dívám se krvelačnýma očima na vyděšeného chlapce. Čekám na náznak prudkého pohybu, jen tak neutočím. Rád si pohrávám se svojí kořistí.

Zůstanu zaraženě sedět na posteli a vyděšeně hledím na toho tvora přede mnou ani nevím proč připadá mi jako bych ho znal

 Když zjišťuju že se nic neděje a jenom na mě zírá, zavyju. Ihned po té skočím na jeho postel v domnění že skočím na něj. Máchnu po něm tlapou ale stačí mi uhnout ještě dříve než vůbec doskočím na jeho postel. Nervně se na něj otočím. Mé rudé oči jsou plné bezcitu, bez světla. Jsou zatemněné a jediné co znají je zlo. Stejně jako můj mozek, jediné co v něm mám je slovo ničit.

Jsem vyděšený ale snažím se nedělat žádné prudké pohyby když po mě skočí uhnu mu. když na mě upře pohled zamrazí mě.   

,,Nenávidím..." vydám ze sebe stěží vrčícím hlasem. Jakoby mě jeho pohled na chvíli vzpamatoval.

Překvapeně zamrká a začnu couvat, špatně se ale pohnu a ozvou se poraněná žebra, tiše vyjeknu a podlomí se mi ruka takže se v polosedě držím jen díky jedné a nejsem schopný se jakkoliv pohnout

,,Ty...proč...proč zase ty?!" vyjeknu, když se složím na zem. ,,Ne! Nechci ublížit..." začnu mít opět na sebou kontrolu, snažím se to zvíře v sobě potlačit. ,,Uteč." kouknu na něj psím pohledem. Krvelačné oči se začnou měnit do zelených, do mojí přirozené barvy. ,,Nechci ti ublížit, tak už sakra jdi!" vyjeknu bolestě, přestávám se opět ovládat.

"K...Kaoru?" zamrkám překvapeně tohle nějak nejsem schopný pobrat ...

,,Říkal jsem ať mi nepomáháš." steče mi slza z oka. ,,Když mám k někomu nějaká kladné city...tohle zvíře je bez milosti zabijí..." chytnu se za hlavu, nechci se tím znova nechat ovládnout.

"A...ale..." pomalu se k němu přiblížím nedokážu ho nechat v tomhle stavu prostě nemůžu

 ,,Jdi!" změní se mi můj hlas opět na nenávistný. Mé oči začínají rudnout. Oženu se po něm tlapou. Jeden z drápů mu roztrhne jednu nohavici na kalhotách.

"N..ne" odporuju a ani se nehnu, možná jsem vážně idiot, hlupák a sebevrah, ale něco mi nedoví odejít a nechat ho tak  

,,V tom případě." ovládne mě to monstrum co mám v sobě, nevzdává se, rádo zabijí. ,,Zemři!" křiknu nelidsky když na něj skočím a snažím se mu rozhryzat obličej.

Nijak se nebráním, vím že bych neměl šanci, alespoň tohle utrpení v podobě mého života skončí, nebude nikdo kdo by po mě truchlil.  

Mé uši zaslechnou odemykání dveří. Rychle se z něj zvednu, v další chvíli už je v pokoji zase sám.

Vzlyknu proč to nedokončil, proč mě nezabil, bylo by lepší než tohle přežívaní, přejdu k oknu abych ho zavřel a s tichým vzlykáním se schoulím na posteli do klubíčka

 Skočím do svého pokoje. Sednu si do rohu. Z nenávistných očí stékají krvavé slzy.

I přesto jak jsem unavený nemůžu usnout je ležím na posteli a koukám do tmy za oknem pořád nějak nemůžu pochopit že to by skutečně on....že je tam někde venku, opuštěný.

 Jenom jsem se tiskl ke zdi mého pokoje, seděl jsem v temném koutě a ukrýval se před měsíční záři. Z mých očí stále stékaly krvavé slzy, sem tam se tichou místností ozvalo zakňučení.

Převaloval jsem se a nemohl jsem zklidnit zběsilé bušení srdce ani rozházené myšlenky, smiřoval jsem se s tím že dnes už prostě neusnu "Kdybych jen věděl že je v pořádku" povzdechnu si tiše

Začnu se měnit opět do člověka. Dlouho jsem nebyl v měsíční záři, moje prokletí začíná mizet. Zničeně se zachytím rukama o podlahu abych se na ní nevybulil úplně. Vedle mých dlaní začnou dopadat horké slzy. ,,Co jsem to zase udělal?" sklopím zničeně hlavu.

 Je to poprvé co si přeju aby už bylo ráno a abych už byl ve škole, jen doufám že tam bude i on že se s ním budu moci vidět a promluvit si s ním

Nakonec vyčerpaně spadnu k zemi, zavřu zaslzené oči. Brzy usínám, ovšem můj spánek celou noc doprovázejí hrůzné noční můry s tím že jsem ho vážně zabil. ,,Ezi!" vyjeknu vyděšeně. Zjišťuju že je už ráno a...že jsem zaspal? ,,Do háje!" zakleju. Rychle se převleču, ani se nestihnu učesat, vezmu batoh a rozběhnu se do školy.

Už je skoro hodina a on nikde, nervózně se rozhlížím kolem a koukám z okna

Když už jsem byl na školním pozemku můj zrak spadl na moje zápěstí. Bylo vyléčené, zůstala už jenom jizva. ,,Nesnáším své prokletí." zavrčím skrz zaťaté zuby. Je mi jedno že už je hodina, nahodím svojí ignorantskou kamennou tvář, bez zaklepání vejdu do třídy.

Když vejde do třídy strašně se mi uleví, je v pořádku, žije...nechápu sice své pocity a je mi jako by mi z hrudí spadl obrovský balvan

,,Omlouvám se, zaspal jsem." řeknu arogantně a s nezájmem k učiteli. Přejdu ke své lavici, s pobavení si prohlédnu mého spolusedícího. ,,Omlouvám se." špitnu tiše, na tu krátkou chvíli zvládnu projevit své city.

 "Nemáš proč....jen...jsi...jsi v pořádku" zeptám se nejistě

,,Tse." uchechtnu se nad jeho otázkou. ,,Nikdy mi nebylo líp." probodnu ho pohledem

Sklopím pohled, ta otázka byla vážně hloupá "Omlouvám se" šeptnu

,,Nemáš za co...chápu tě." řeknu k němu aniž bych se na něj podíval. ,,Jen nedokážu normálně uvažovat. Raději se ke mě moc nepřibližuj...myslím že víš čeho jsem schopen." kouknu na něj vražedným pohledem, při tom se mi oči v menším bliku změní do ruda. ,,On touží po tvé smrti..." sklopil jsem hlavu. ,,Promiň." chytnu se za hlavu. Po chvíli aniž bych sám chtěl zvednu ruku. ,,Potřebujete něco pane Kaoru?" vyvolá mě učitel. ,,Ano." přikývnu zase s tím svým arogantním hlasem. ,,Potřebuju na záchod." řeknu si a už vstávám z lavice. ,,No tak to máte smůlu, nejdříve si musíte počkat až se pan Ray uráčí vrátit." podívá se na hodinky. Zjišťuje že je tam nějak dlouho. Třísknu do lavice. ,,Chci tam jít hned!" křiknu a projdu ke dveřím. ,,Klidně mi za moje chování napište neomluvenou hodinu ale když musím tak musím." řeknu dříve než zmizím na chodbě.

Aniž bych nad tím nějak uvažoval, vstanu a vyběhnu z ním, vím že asi dělám tu největší chybu ve svém životě

Zastavím se když uslyším kroky. ,,Co tady kurva zase děláš?!" zavrčím když se ohlédnu zpátky. Můj zrak zahlédne toho chlapce, který má tak zvláštní jméno. ,,Ezi...vypadni!" varuju ho. ,,Nechceš snad abych ti ublížil že ne?" udělám krok k němu, když on odstoupí pár kroků dozadu jenom se uchechtnu, otočím se a jdu tam kde potřebuju.

Nenechám se zastrašit a jdu stále za ním s odhodlaným výrazem

,,Proč mě stále pronásleduješ?" už nemám na něho nervy, moje oči zrudnou. ,,Zabij ho!" vyjde z rohu Ray. ,,N-ne..to po mě nechtěj." zavrčím zničeně. ,,Zabij ho." zdůrazní mi pevně a já se přestanu ovládat.

"Takže to ty" podívám se na toho černovláska kterého jsem pokal ten první den. hned na ocítím jak mě povalí Kaoru na zem.

Dívám se do jeho tváře. Nevidím v ní žádný strach, najednou je odvážný. V mysli děkuju bohu že jsem ho potkal. Dokud z něj jde cítit jistota a odvaha nemůžu na něho zaútočit, to zvíře ve mě zabijí jedině tehdy když vycítí strach nebo nejistotu.,,Co se děje Kaoru! Tak už ho sakra zabij!" přikáže mi. ,,N-Nemůžu." stále se držím, jeho síla mě drží na uzdě. ,,Ovšem...chápu." povzdechne si a přivolá mě k sobě. ,,Za tvůj neúspěch budeš potrestaný, víš že nemám rád nedokončenou práci." chytne mojí tvář do své dlaně a dívá se mi zpříma do očí.

zaraženě hledím na scénu před sebou "Proč si mu to udělal" vyprsknu vztekle a vyškrábu se na nohy

,,Prohrál sázku." napřímí se a jenom přejede dlaní po mých vlasech. ,,Jsem poslední z našeho rodu jenž si dokázal zotročit lidi, získávám je sázkou..." uchechtl se a očkem koukne na mě. Nejsem tak bezcitný jak vypadám stále vnímám a slyším co se děje. Jeho slova mě řežou jako nůž, proč mi věčně připomíná že mu patřím a dokáže mě ovládat? ,,S tebou si to vyřídím později." šeptne mi do ucha. Raději bych od něj odskočil, ale cítil jsem se jako přilepený k podlaze. ,,A co se týče tebe." pohlédl na Eziho. ,,Můžeš se z tohoto problému dostat dvěma způsoby." uchechtl se. ,,Za prvé, necháš se aby tě tady Kaoru zabil, nebo uzavřeme sázku." při jeho slovech mi z očí začaly vytékat krvavé slzy.

 "O jakou sázku jde?" přimhouřím oči

Ray se při pohledu na mě ušklíbl. ,,Zkus ho zbavit mé moci...máš na to týden." uchechtl se, věděl že to není možné ale to Ezi nemohl tušit. ,,Zbavíš-li ho mého prokletí, nechám vás oba jít, neučiníš-li tak, staneš se mým dalším pěšákem." řekl pevným a vážným hlasem. ,,T-to nemůžeš." šeptl jsem tiše. ,,Ty zmlkni." zamračil se na mě, v tu chvíli jsem se skácel k zemi v mučivé křeči která mě opět zbavovala vědomí, mé oči zrudly ještě víc.

"Beru" řeknu jistě

,,Nedělej to!" křiknu tiše a zlomeně když se na mě Ray přestal soustředit. ,,Skvělé. Pomalu se můžeš loučit se svou rodinou mladíku." uchechtl se. ,,I se svým životem." řekl vítězně, jako by měl vítězství v kapse. ,,A co se týče tebe." zvedl mi hlavu aby mi viděl do tváře. ,,Stále máš u mě schovaný svůj trest." projel palcem po mé tváři. Když mě pustil proměnil se do své pravé podoby. Bělovlasý celkem pohledný mladík, vlasy měl husté a dlouhé, vlály mu do všech stran, stejně jako vlasy tak i oči měl bílé barvy. Na rukách měl dlouhé červené drápy, které byly většinou jeho zbraní. ,,Brzy se uvidíme." naposledy se na mě podíval poté se vypařil. přesně jako vzduch. Prostě zmizel.

přeběhnu ke Kaorovy, jen si k němu kleknu nevím co říct, musí mít na mě mít vztek neustále se mu pletu do života a to se známe ani ne tři dny  

 Když se uklidním z Rayové moci vyjedu po Ezim. Chytnu ho za límec košile a přitáhnu blíže k sobě.,,Víš ty vůbec co jsi udělal?! Zničil sis život! Podívej se na mě..." řeknu zlomeně. ,,T-to chceš vážně skončit jako já?" zeptám se už klidným hlasem.

"Chci ti pomoct...stejně nemám proč zůstávat s rodinou...ty žebra a modřiny je práce mého otce...už chápeš pro to hodlám riskovat" podívám se mu do očí

 ,,Jsi blázen." zlomí se mi hlas po tom co jsem zjistil pravdu. ,,Tohle je daleko horší. Nemůžeš svobodně žít, z tohoto života co máš se jednoho dne dostaneš, odstěhuješ se, začneš znova...tohoto se nezbavíš, budeš ovládaný do konce života." šeptnu, ihned na to se snažím postavit.

"Možná ale blázen který ti chce pomoct" pokrčím rameny "a k té druhé věci" vytáhnu z kapsy peněženku kde mám v jedné z kapsiček žiletku "Tohle byl můj plán útěku" řeknu a vrátím jí zpět

Jenom rozčíleně přivřu oči. V další sekundě Ezi leží na zemi když mu uvalím pěstí. ,,A tohle tě snad vrátilo zpátky do reality." zavrčím ublíženě.

"Skus mě pochopit, i kdybych odešel..neměl jsem kam, zas....zase bych byl sám"snažím se mu vysvětlit a doufám že to pochopí

 ,,Nechci tvé vysvětlení. Je to tvůj život." řeknu prázdně.

"Vím...ale...je tu něco co mě nutí ti to vysvětlit...něco ve mě chce abys pochopil" řeknu smutně

,,Co mám chápat?" šlehnu po něm pohledem. ,,To že mě nazýváš sebevrahem zatím co jsi jim i ty?" zamračím se. ,,I když se zdá že nic nemáš tak to není pravda." zvednu se na nohy. ,,Já bych se nejraději zabil, kdybych mohl, ale nemůžu protože jsem stále ovládán Rayem...a taky...úplňkem." povzdechnu si.

"Omlouvám se" skloním hlavu "Jsem slaboch a..." povzdechnu si "Ale chci ti pomoct chci tě z toho dostat"

,,Slaboch nejsi. Kdyby jsi jim byl už bych tě dávno zabil, tvá síla, tvé odhodlání mě držela zpět." přiznám. ,,I když Ray řekl ať tě zabiju, nemohl jsem." přiznám. ,,Ty mi chceš pomoct?" zamračím se. ,,Už jsem ti to řekl jednou je to nemožný." zdůrazním.

"Tohle slovo jaksi nemám ve slovníku...už moje matka když jsem byl malí říkala že dělám čest svému znamení, jsem totiž beran" usměji se povzbudivě "jsem tvrdohlaví a když si vezmu něco do hlavy málo kdy se vzdám dokud to nedostanu"

 ,,Tak směle do toho. Já ti s tím pomáhat nehodlám." otočil jsem se k němu zády

"Ty asi o mou pomoc nestojíš" řeknu zklamaně

,,Ne že nestojím. Ale...on to ani nedovolí, aby jsi mi pomohl. Udělal to jenom proto aby tě získal." otočil jsem se na něj, v očích se mi zatřpytily slzy. ,,Víš proč to vím? Naletěl jsem totiž úplně stejně jako ty!" nevydržel jsem to, musel jsem mu to říct.

"Chceš mi o tom říct?" nadhodím jemně a čekám

 ,,Nemám minulost, nemám přítomnost, nemám ani budoucnost." řeknu jedině. ,,Když jsi tím čím já, tak si přeješ jenom jediné, neexistovat." šeptnu tiše. ,,Měl by ses vrátit do třídy." pousměju se na něj zklamaně.

"Ne..já...já chci zůstat s tebou" šeptnu a jemně zrudnu

 ,,Jsem nebezpečný..." pozvednu mu tvář k té mojí. ,,I k tobě." přiznám zlomeně, když ho jemně pohladím po rudé tváři. Mírně se pousměju, vtisknu mu letmý polibek na rty, poté zmizím.

překvapeně zamrkám a lehce si prsty přejedu po rtech na kterých ještě cítím ty jeho, zrovna mi ukradl mou první pusu  

 Objevím se u svého baráku. Jenom sklopím hlavu a vejdu dovnitř. ,,Otec zase není doma?" zakroutím nad tím nevěřícně hlavou. ,,Určitě zase obchází okolní hospody a kdo ví jestli jenom to." povzdechnu si a přejdu do kuchyně udělat si něco k jídlu.

I já se vrátím domů a zase je tam prázdno na lednici vzkaz že odjeli na měsíc do Caribiku a peníze "No skvělí" povzdechnu si

,,Myslíš si že je to ten jenž nás dokáže osvobodit?" šeptl hlas za mými zády. ,,Saly?" otočím se na svého dávného přítele. ,,C-co tady-" nechápu to, myslel jsem že je mrtvý. ,,Tohle není důležitý." skočí mi do řeči. ,,Myslíš že je to on?" zajímal se znova. ,,Cítil jsem z něho velkou sílu." přikývnu. ,,Hlavně to neříkej...ty víš komu." prohodí okamžitě. ,,Rayovi? proč bych mu to měl říkat?" přece nejsem tak pitomý abych si nechal utéct příležitost jak ho porazit. ,,Co mi nemáš říct Kaoru?" ozve se další hlas. ,,A sakra." zakleju tiše. ,,Tak? Co mi nemáš říct?" zeptal se znova. ,,Tady nemáš co dělat! Ven z mého domu!" nezvané hosty nesnáším.

Začnu okamžitě přemýšlet nad tím jak ho zachránit jedna z možností by byla zabít Raye, ale tohle nechávám jako poslední možnost  

 ,,Odháníš mě?" pozvedl jedno obočí, v další chvíli jsem se s křikem sesunul k zemi. ,,Nenávidím, doslova nenávidím, když mě přestaneš poslouchat, jsi jediný který mé moci zatím nepodlehl, ale to se změní." začne víc a víc zamračovat svůj pohled. Čím víc to dělá, tím více mnou projíždí mučivý pocit. ,,Dost! Zabiješ ho!" pustí se do toho Saly ale toho jenom hravě chytí pod krkem. ,,Tebe toho tvého trápení zbavím, budu mít lepší náhradu za někoho jako jsi ty." zavrčí. ,,N-nech ho žít..." šeptnu bolestě. ,,Proč bych měl?" otočí se na mě s tou jeho arogantností v hlase. ,,Nech ho. Prosím." v další chvíli znova křiknu bolestí když mnou projede elektrický šok. ,,A to ti dlužím ještě ten zatracený trest." pustí Salyho k zemi, v další chvíli ho probodne nožem. Ozvalo se jenom vyjeknutí, poté po mém dlouhodobém kamarádovy nezbyla jediná stopa.

Začnu si sepisovat seznam možných řešení ....uvidíme jestli se mi to podaří....

Přejde ke mě pomalým krokem, když se zastaví malinký kousíček od mého obličeje, nechá mě svobodně vydechnout. ,,Vstaň!" přikáže mi. Já však nemůžu, jsem dost slabý abych vykonal jakýkoliv pohyb, každý sval v těle mě bolí víc a víc. ,,Jsi hajzl...neskutečný hajzl." šeptnu tiše. ,,Vstaň!" křikne když do mě kopne. ,,Nebo snad chceš aby se mu něco stalo?" pozvedne pobaveně obočí. ,,Koho, koho máš na mysli?" řeknu trochu nesvůj. jenom luskne prsty a v mém domě se objeví další dva jeho pěšáci, ti pod plnou mocí. ,,Ezi!" křiknu slabě, když vidím koho mají s sebou.

Ani nevím jak najednou mě obestře temnota. když procitnu drží mě nějací dva muži a já stojím před klečícím Kaorem

,,Ezi..." šeptnu zlomeně. ,,Okamžitě ho pusťte!" vyjeknu. ,,Nemůžou, poslouchají jenom mě." uchechtne se Ray. ,,Parchante!" najednou se mi vrátí touha bojovat, ale sílu jsem postrádal. ,,Pus´t ho, nech ho jít!" začnu mu bouchat dlaněmi do hrudi, na víc jsem se nezmohl. Po chvíli mi chytil ruce. ,,Jsi vážně roztomilý když se zlobíš." uculí se a já ihned vím na co myslí. ,,Ty hajzle! Proč to-" křiknu ale moje nadávky a prosby přeruší Reyův vynucený polibek. Bráním se mu ale nejde to. ,,Nech mě být!" křiknu znechuceně.

Jen hledím na scénu před sebou, píchne mě u srdce nemůžu ale nic udělat ti co mě drží mají hroznou sílu

 ,,Pořád nechápeš že jsi můj..." pohladí mě po tváři. ,,A teď mi řekni." oddálí se ode mě a přejde k Ezimu aby si ho lépe prohlédl. ,,Co mi o něm nechceš říct?!" otočí se ke mě když mu namíří nůž ke krku. ,,Řekni mi to, nebo ho zabiju." zamračí se na mě. Nevím co mám dělat, říct mu pravdu by znamenalo že ho zabije tak či tak. ,,Nech ho." zamračím se taktéž. ,,Až mi to řekneš." stále stojí za svým. ,,Nech ho jít a já slibuju že budu tvůj." zkusím to tedy jinak.

"Ne." vyjeknu "Ty mě přece nezabiješ, mám sázku, pamatuješ...týden na to abych ho zachránil...pokud mě teď zabiješ tak ze sázky vlastně vycouváš" řeknu pevně nevím proč ale jsem si jistý že tohle ho zastaví

Ray se vítězně pousměje.,,Prodloužím tvůj úkol o další měsíc." řekne své rozhodnutí. ,,Ale jen proto, protože ti to ztížím." přejde opět ke mě. Stačil jediný pohled do mých očí aby mě dokázal proměnit v nemyslící a poslušné zvíře. Mé oči opět zrudly. ,,K noze!" přikázal a já poslechl. ,,Šikovný Kaoru." podrbe mě ve vlasech. ,,Musíš ho nejdříve najít." uchechtne se při pohledu do jeho tváře. ,,Jestli v tobě opravdu je něco co mi Kaoru nechtěl říct tak to zjistím tím že ho najdeš. Pokud ano znamenalo by to jediné." odmlčí se. ,,A pak bych tě stejně musel zabít." uchechtl se. ,,Víš, nikdy by jsi se neměl sázet s někým kdo nehraje fér." rozloučil se a i se mnou zmizel.

Hledím na místo kde ještě před chvíli stáli, dokonce u já jsem volný, padnu na kolena....tohle je ztracené, beznadějné, vzlyknu pak se ale vzchopím. Mluvil o nějaké moci, ale jaké já přece žádnou moc nemám, složím hlavu do dlaní

,,Proč?!" křiknu když se vzpamatuju. Zůstávám však ve druhé fázi mé přeměny. ,,Protože mi neříkáš pravdu." zamračil se. ,,A ty víš že mě se takovéto chování nelíbí." přisál se hladově na moje rty. ,,Nikdy! Nikdy nebudu tvůj! nikdy!" začnu křičet. ,,Ani když mu půjde o život?" navrhne. ,,T-ty jsi to udělal schválně." dojde mi co měl celou dobu v plánu. ,,Snad sis nemyslel že jsem slepý. Tak dlouho mi odoláváš. Viděl jsem jak se k němu chováš, vím že máš pro něj slabost. Uděláš cokoliv aby jsi ho zachránil." ušklíbl se. ,,Jsi jenom odporný hajzl." zavrčím. V další chvíli ležím na zemi, Ray leží na mě a snaží si ukrást další polibek. ,,Vidím že stejně jako vždycky jsi nezkrotný, ale už jsem našel způsob kterým si tě získám." vedle něj se objevil jeden jeho poskok, za mnou ještě další dva, kteří mě chytili. ,,Mám?" zeptal se člověk kterého ani neznám, když Ray přikývl jenom vytáhl obojek který mi připnul na krk. ,,Ale copak?" zeptal se mě Ray ironickým hlasem. ,,Zapomněl jsi snad že takovýto obojek tě zbavuje veškeré tvé síly?" pozvedl obočí

Začnu se soustředit ani nevím na co pořádně najednou ucítím něco jako slabý závan lehkého větříku pak si uvědomím že to není větřík ale energie Kaurova energii, hned vyskočím na nohy a rozeběhnu se po té slabé stopě

,,Proč mě tak moc chceš?" šeptl jsem slabě, ale žádná odpověď. ,,Vemte ho do věznice a nechte ho o hladu. Bude to mnohem zajímavější když bude hladový, alespoň si potom pohraje se svojí kořistí." rozkáže. Pocítím jak mě někdo zvedá, ani nezpozoruji kdy jsem se dostal do věznice. Došlo mi to až když zavrzaly mříže a já pocítil jak mi na obojek jeden z těch šmejdů připnul řetěz z kterého se dostala energie do obojku a tím potlačila mojí sílu, mojí energii. Obojek i řetěz najednou srostly v jedno. ,,Nenávidím tě." špitl jsem když mi z očí spadlo pár kapek slz. Byl jsem tak slabý. Tak děsně to bolelo. ,,Ty se nám začínáš měnit na člověka?" zamrkal nechápavě. Potom z kapsy vytáhl nějakou pilulku, kterou mě donutil spolknout. Pocítil jsem ještě větší bolest. Mé oči se změnili bez jediné kapky energie, stejně tak jako moje povaha a chování. ,,Jen klid, jídlo brzy dorazí." pohladí mě po vlasech, poté odejde z mého vězení. Když zamkl mříže ještě v nich schoval pečeť abych náhodou nedokázal uniknout. Ale to bylo nemožné, byl jsem příliš oslabený.

netrvá mi nijak dlouho abych ho našel je to podivné jako by chtěl abych ho našel dojdu ke starému domu dveře jsou otevřené tak bez problému projdu, nikde žádné stráže, mířím přímo k podzemním prostorům.

Zaslechnu kroky. Kroky jenž byly tak blízko a přesto tak daleko. Ezi? Ezi...slyšíš mě? zkouším použít svojí telepatii. Jestli je blízko měl by mě slyšet

 Uslyším jeho hlas v hlavě, slyším ho jasně, ještě zrychlím abych u něj byl co nejdřív.

Když jsem si myslel že je to beznadějný otevřely se těžké dveře, do místnosti prokouklo i trocha světla. ,,Ezi." zavrčel jsem zlomeně.

"Jo jsem to já" přiběhnu k něm a hned mu odepnu obojek "ještě mi dlužíš vysvětlení" řeknu a pomůžu mu na nohy

Zamotá se mi v hlavě. ,,Ne!" odstrčím ho od sebe a přiskočím k jednomu rohu. ,,Musíš pryč...musíš..." v další sekundě mě přepadne opět ta mučivá bolest. ,,Uteč, uteč já tě nechci zabít..." šeptnu dřív než podlehnu a úplně ztratím své pravé já. Teď už to nemá city, dokáže to jenom ničit. 

"Já nikam nejdu, nenechám tě tady" zavrtím hlavou

Nenávistně zavrčím a chystám se na něj vrhnout, stále hluboko ve svém podvědomí však doufám v zázrak, doufám v to že svojí sílu objeví dřív než bude pozdě.

"Dost" zaječím a dám dlaně před sebe reagoval jsem bezděčně barva mých očí se změnila jsou čistě černé bez bělma mé tělo se hýbe samo od sebe můj hlas mluví aniž bych to chtěl a aniž bych věděl co.

 Zavrčím, ihned na to se na něj vrhnu, ohmátnu se po něm tlapou, snažím se ho zabít

Chytne ho pod krkem a přitáhne si jeho tvář k sobě "Mě by jsi přece neublížiš Dreu" zašeptá těsně u jeho rtů

 Stále jenom vrčím. Nevnímám jeho slova, nepoznávám jeho hlas.

"Vzpomeň si lásko, mě bys přece neublížil" jemně ho pohladí po tváři a sleduje jak se rudé oči rozšiřují poznáním

,,T-to...to není..." moje nohy mě zradí a já se zhroutím k zemi. ,,J-jak..." z očí mi začne téct krev. Krvavé slzy.

"Klid už jsem u tebe, jsme spolu už nás nerozdělí" obejme ho šeptá mu do ouška "Jsem to skutečně já...Cain" ujistí ho ještě když si všimne jeho nedůvěřivého pohledu

,,Už tisíc let." šeptnu prázdně. ,,Tisíc let na tebe čekám...tisíc let." opakuju stále dokola.

"Omlouvám se že to tak trvalo" pozvednu si jeho tvář ke své

 ,,Už mě neopouštěj prosím." šeptnu prosebně.

"Neopustím" políbím ho jemně na rty a pohledem zabloudím k obojku "kdo?" zavrčím temně aniž bych ho pustil z obětí a propaluju tu věc pohledem

,,Ti jenž nás rozdělili. Musím poslouchat. Uvěznili mě v tomhle těle." přiznal jsem slabě. 

Zamračím se, myslím že je čas na rodinné setkání" zabručím a nechám sílu volně proudit, vlasy sepnuté v culíku se uvolní a dostanou barvu půlnoční oblohy.

,,Nenič ostatní. Mají v sobě nenávist předků těch jenž nás lovili." upozorním. ,,Znič ty duchy, hlavně ne těla nevinných." šeptnu dřív než se mi opět slabostí podlomí kolena.

"Empatický jako vždy..hlavně žádné nevinné oběti" lípnu ho jemně "Slibuji nebude trpět nikdo krom těch co si to zaslouží"

,,Nemůžu tam jít s  tebou." šeptnu slabě.

"Já vím" jemně ho políbím "Ale tady tě nechat nemůžu" řeknu a vyhoupnu si ho do náruče "takže si tě tam odnesu" pousměji se

,,Nejradši bych se tam už nevrátil." řeknu popravdě.

 Přejdu to mlčením a dál jdu dlouhou kamennou chodbou

,,Proč mě tady nevysadíš? nech mě tady...já tam nechci." čím jsme blíže tím více se obávám, cítím že se mě zmocňuje prokletí kterým jsem byl obdařen. Zavrčím a v další sekundě ho držím pod krkem. Z očí se mi začnou hrnout slzy. ,,Už víš proč tam nemůžu?" vzlyknu.

Podívám se mu přímo do očí "Copak už jsi zapomněl kdo tě vlastnil jako první" řeknu chladně, musel jsem to použít abych upevnil naše pouto a mohl tak přerušit to které vzniklo nedávno.postavím ho čekám na jeho odpověď

Jeho slova ze mě vysály energii jenž mě ovládala.,,Nezapomněl." vrhl jsem se mu kolem krku. ,,Jak bych na tebe mohl zapomenout Caine." šeptl jsem mu do ucha.

"To není odpověď kterou jsem chtěl" řeknu chladně. ještě není po všem stále v něm je stopa toho nového pouta

,,První kdo mě vlastnil jste byl vy můj pane." řekl jsem s ublíženým tónem

 Spokojeně přikývnu až teď jsem si stoprocentně jistý že je čistý obejmu ho pevně kolem pasu "Bylo to nutné lásko" šeptnu mu omluvně do ucha

,,Ale i bolestné. Ty víš co se mnou tyhle vzpomínky dělají." zhroutím se mu do náruče.

"Vím, ale muselo to být" trvám na svém a vezmu ho opět do náruče a vydám se zase tou uličkou až k masivním dveřím

,,Nemůžeme se na to jednoduše vykašlat?" i tak mám ze všeho špatný pocit, já nebyl ten co bojoval. To byl vždycky Cain, já se dokázal jedině bránit, ještě k tomu špatně.

"A nechat Ábela aby tady vyváděl, miláčku tohle by sis neodpustil" podívám se na něj a kopem otevřu dveře  

 Jenom schovám hlavu do jeho ramene

Když se k nám rozeběhnou dva jeho sluhové pouhým lusknutím je pošlu tam kde patří a Dreua postavím ke stěně. pousměji se nevěřícnému pohledu toho člověka jehož si Ábel vybral jako schránku  ,,Nechoď." špitnu tiše. Stále doufám že si to rozmyslí. ,,Prosím." zkusím to znova. ,,Ale, ale, ale..." pustí se do toho další osoba. ,,Jak to že žiješ bratříčku?" probodl Caina pohledem, poté sjel pohledem i na mě. ,,Utečme dokud je čas." Zaprosím.

"Musím a ty to víš" řeknu aniž bych spustil pohled z bratra "Ano žiju, nikoliv však díky tobě" řeknu chladně

,,Prosím Caine." zlomí se mi hlas. ,,Jsi stejný srab jako tehdy když jsem tě chytil a udělal z tebe poslušného pejska." uchechtl se Ábel. ,,Jak vidím dokázal jsi ho z mé moci dostat." probodl svého bratra pohledem.

"Heh...zapomínáš že jsem starší a silnější" probodnu ho pohledem "Dlužím ti toho víc než dost" přejdu blíž k němu

,,Caine pozor!" upozorním ho když se jeden z Ábelových lidí plížil za něj. ,,Ne!" křikl jsem když mě také jeden chytil, snažil jsem se mu vysmeknout, já však nebyl ten typ co ubližoval a nebo se snažil bojovat. Já ne.

Otočím se a jediným plynulým pohybem uvolním duše a těla se sesunou k zemi v bezvědomí ale nezraněná

Mé srdce splašeně bije. V dalším okamžiku vidím jak Ábel třískl vší silou Caina do zdi. ,,Kdo že je silnější?" uchechtl se. Vrazil Cainovi pěstí do břicha, následně ho do stejného místa také kopl. ,,Dlouho jsi byl pryč brácho, příliš dlouho na to abych se zlepšil!" začal do něj bušit hlava nehlava. ,,Dost! prosím dost!" nemůžu se na to dívat.

 S křivým úsměvem se napřímím. "Tvoje největší chyba..." v dlani aniž bych se ho dotkl zvednu ho do vzduchu "Je že mě neustále podceňuješ a to že jsi to zkoušel na Dreua"řeknu a dál ho držím ve vzduchu takže je bezbranný

 ,,Caine." trochu se pousměju, ale stále se neodvážuju přiblížit. Je to mezi nimi.

"Takže bratříčku....pošlu tě tam kam patříš" řeknu a začnu odříkávat mantru kolem se rozzáří bílé světlo o bezvládné tělo padne k zemi.

,,Caine." přistoupím k němu a vrhnu se mu do náručí. ,,Jsi v pořádku? není ti nic?" začnu se okamžitě strachovat. Dotknu se jeho ruky a aniž bych si to uvědomil přemístím nás do lesa. ,,Tohle místo si pamatuju. Tohle byl ráj pro Kaora, chodíval zde pořád. Proč jsme zrovna zde?" nechápu to.

"Myslím...že chce zpátky...tím že padlo pouto jste oba volní chce své tělo zpět" řeknu zamyšleně a rozhlídnu se "zřejmě se tady cítí bezpečně" dodám

 ,,Opustíme je? Společně?" zeptám se s milým pousmáním. ,,Necháme je dožít jejich životy ve štěstí, už žádné trápení ani smutek." zakroutím hlavou.

"Musím udělat ještě maličkost půjdeš se mnou" usměji se tajemně

,,Ale...co chceš udělat?" zeptám se podezíravě.

"Mám jeho vzpomínky, řekněme že mu pomůžu vyřešit jednu rodinou záležitost" ujasním

 ,,A já myslel že se oba pokusí žít od začátku....věk už na to mají co já vím." řeknu zamyšleně.

"Nemá to tak jednoduché jak se zdá" řeknu

,,Tak mu v tom pomůže určitě Kaoru...vezme ho k sobě...jeho otec je také věčně v trapu, určitě si ani nevšimne že přibyl další člen rodiny." pousměji se mile. ,,Jen to nech na nich." pohladím ho po tváři. ,,Zvládnou to sami. Věřím v ně. Přece jenom jsou naši následovníci nebo snad ne?" pousměju se. ,,Kaoru je z mého rodu, proto mě také Ábel uvěznil do něj." vysvětlím. ,,Tvůj následovník je tento mladý chlapec kterému Kaoru říká Ezi. Proto ses objevil právě v něm. Mají naše srdce, zvládnou to i bez nás." věnuju mu mírný polibek.

"Asi máš pravdu lásko, necháme to na nich" prohloubím polibek a jemně vniknu jazykem do jeho úst

Mírně ucuknu.,,Zapomínáš že tohle není moje tělo." uchechtnu se s ruměncem na tváři. ,,Půjdeme?" pobídnu ho, následně k němu natáhnu svojí dlaň.

Přikývnu a sevřu jeho dlaň

Po chvíli ucítím tlak v hlavě, najednou jako bych dostal dobře mířenou facku. Spadnu k zemi v náručí mi leží Ezi. Vypadá to že trochu více zkolaboval. ,,Ezi?" šeptnu když mu dám mírný polibek do vlasů. Ani nevím proč. Vždy mě to k němu táhlo. Od prvního okamžiku.

Otevřu opatrně oči..."Co se?" zmateně zamrkám a rozhlédnu e kolem

,,Sám nevím, ale mám pocit že jsem se zbláznil." položím hlavu do měkké trávy.

"Já zase jako po pořádné kocovině mám celkem okno" řeknu když se mi vybaví polibek mírně zrudnu "Teda skoro"

 ,,Nechceš se ke mě nastěhovat?" vydám ze sebe ani nevím jak jsem na to přišel.

"C..co..nastěhovat...k tobě...pořádně se ani neznáme a ..." při tom proslovu se k němu přitisknu blíž

,,A už jsi mi stačil pobláznit hlavu." zvednu mu tvář a jemně ho políbím.

Překvapeně zamrkám a pak polibek opětuju "Děkuju za nabídku...já nastěhuju se k tobě moc rád" sklopím pohled

 Ihned jak uslyším jeho odpověď ho pevně obejmu. ,,Pobláznil jsi mě víc než si jenom myslíš. Děkuju že jsem měl příležitost tě potkat a také poznat." lípnu ho do vlasů.

Pousměji se "Myslím že je to nápodobně"

,,Ty jsi chtěl říct opětovné viď?" mírně ho poupravím s ještě mírnějším pousmáním.

"Nechytej mě za slovíčka" bouchnu ho jemně do hrudi

,,Promiň Ezi." raději ho umlčím polibkem.

Opětuju polibek a mírně ho prohloubím, projde mnou mírný pocit dejavu

,,Miluji tě." vyslovím nakonec

Zamrkám, tak silná slova po tak krátké době "Já..." na víc se nezmůžu  

Dám mu ukazováček na rty. ,,Ty si to nech projít hlavou." pousměju se. Vím že je to na něho moc hr.

 Jen jemně přikývnu, jsem mu vděčný "Já asi bych si měl jít teda zabalit" řeknu tiše

,,Máme čas." svalím ho zpět na mojí hruď opřu se o strom a spokojeně sleduju modravou oblohu.

"Hmm" houknu spokojeně a přitulím se blíž k jeho hrudi

 ,,Tohle beru jako tvoje "Miluji tě" Ezi." pousměju se a přivřu oči.

Taky se pousměji a víc se k němu přitulím

,,Takže?" ujistím se, chci to slyšet od něj.

"Hmm, copak?" pootevřu jedno oko a kouknu mu do tváře

,,Ty víš." šeptnu když se k němu hlavou nakloním blíž.

"Já...miluju tě" šeptnu tiše

Šťastně se usměji, přitáhnu si ho blíž. ,,Začíná nová éra našeho života." šeptnu zasněně. ,,Od teď všecko společně." zachichotám se.

Přikývnu "Společně"

 

Žádné komentáře
 
AUTORSKÁ PRÁVA: Prosím nekopírujte, neglosujte mé články ani mé povídky bez mého vědomí a souhlasu...